Štěpán Kučera: Tragédie pro dva hlasy. Co na Lesbu nezůstalo stejné

Potěšeně jsem psal o tom, jak se zlepšují podmínky v uprchlických táborech, a na závěr jsem hloubal: Novináři nejraději píší o mimořádných, výjimečných věcech, přitom stejně důležité je psát o tom, co zůstává stejné. Ve vesnici Moria staří pánové sedají v kafeniu, pěstují olivovníky a chovají ovce, a kdyby přes náves občas neprojelo auto s dobrovolníky, snad by si ani nevzpomněli na uprchlický tábor za humny.

Dnes, na jaře 2020, je zřejmé, že uprchlická krize, která se v roce 2016 po dohodě s Tureckem částečně uklidnila, během posledních měsíců přerostla v humanitární tragédii.

Jak k tomu došlo, se ptám Dalimila Petriláka z organizace Pomáháme lidem na útěku.

„Několik let byl na řeckých ostrovech relativní klid. V tamních táborech, které mají kapacitu celkem asi sedm tisíc osob, přežívalo kolem dvaceti tisíc lidí – což jsou samozřejmě strašlivé a nevyhovující podmínky. V roce 2019 se ovšem začala situace opět zhoršovat,“ odpovídá Petrilák. „Přijíždělo více migrantů z Turecka, a v lednu 2020 tak na ostrovech bylo přes čtyřicet tisíc lidí. Vše vyvrcholilo únorovým oznámením turecké vlády, že přestává chránit své hranice, nicméně tento krok již neznamenal významnější zvýšení počtu lidí v táborech.“

Podle něj Řecko i celá Evropská unie humanitární katastrofu úmyslně udržují, prý jako odrazující prostředek pro případné nově příchozí, a zároveň nechtějí přesouvat uprchlíky na pevninu do lepších podmínek, protože ti by potom vypadli z dohody s Tureckem o jejich možném navrácení.

Zajímá mě, jestli taková taktika vůbec může fungovat – sledují uprchlíci, kteří jsou na cestě, případně se na cestu teprve chystají, zprávy z řeckých ostrovů? Nepohání je zkrátka vidina bezpečné a blahobytné Evropy?

„Rychlá odpověď bez kontextu je ano, minimálně částečně to funguje. Ukázalo se to právě na jaře letošního roku, poté co Turecko oznámilo konec hlídání hranic, kdy se přes veškeré turecké úsilí a propagandu mezi migranty do Řecka vydal jen zlomek z jejich celkového počtu. Většinou tušili, do čeho by šli, a vyčkávali, jak dopadnou ti, kdo to opravdu zkusili,“ vysvětluje Petrilák.

„Když se na to ale podíváme vcelku, jedná se o velice problematickou taktiku externalizace problému. Evropa potíže neřeší, ale přesouvá je mimo své hranice, kde ten problém – tedy lidé utíkající před válkou a utrpením – stále přetrvává. Z hlediska hodnot, na nichž moderní Evropa vznikala, se jedná o velice nešťastný a krátkozraký postup, který ve výsledku morálně zasáhne nás všechny. A ještě možná poznámka k té vidině blahobytné Evropy. Podle statistik má zhruba osmdesát procent lidí přicházejících do Řecka právo na mezinárodní ochranu. Z jejich pohledu to tedy není otázka nějakého blahobytu, ale holého přežití i perspektivy bezpečného života často hlavně pro jejich děti. A naší povinností je dodržovat mezinárodní právo.“

Evropská unie do Řecka posílá poměrně dost peněz (Česká republika se nedávno alespoň symbolicky připojila k solidárním státům a nad rámec běžné pomoci poslala hygienické potřeby, spacáky či přikrývky za celkem 4,3 milionu korun). Jsou ty prostředky využívány účelně?

„Jak už bylo zmíněno, peníze úmyslně neputují na ostrovy – ty mají zůstat odstrašujícím příkladem,“ říká Petrilák. „Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a další instituce se v Řecku na pevnině starají o desítky tisíc lidí, což není levná záležitost – ubytování, poukázky na jídlo… Na druhou stranu EU tam poslala už stovky milionů eur, a přitom řada potřeb zůstává kriticky nenaplněna. Je veřejným tajemstvím, že pomoc není zdaleka tak efektivní, jak by mohla být. Přežití migrantů na ostrovech pak fakticky zajišťují humanitární a neziskové organizace, pokrývající celou řadu potřeb, které řecká vláda nechce nebo neumí zajistit – jako jsou školy pro děti nebo psychologická pomoc.“

Na současnou situaci jsem se zeptal také Juana, svého někdejšího spolužáka, o kterém jsem před pěti lety napsal: Pochází ze španělské Valencie, ale před lety se usadil na Lesbu v horské vesnici Agia Marina. Žije v domku nad kostelem, na dvorku má mandloň, dýně i růžové keře a snaží se živit jako návrhář užitého umění s motivy středomořských rostlin a živočichů. Ze dvorku je přes střechy ostatních domů vidět na moře i na turecké břehy.

Juan tenkrát chodil vařit pro uprchlíky do místního dobrovolnického centra a byl skeptický k chystané dohodě s Tureckem. Dnes už je zpátky ve Španělsku, ale na Lesbos se pravidelně vrací za přáteli.

„Evropské peníze zůstávají v Athénách a na ostrovy se nedostanou,“ potvrzuje Juan slova Dalimila Petriláka. „Celé je to velký byznys, kde se kupčí s lidskými životy. Těží z toho politici, pašeráci, některé neziskovky, Turecko. Doplácejí na to migranti i Řekové žijící na ostrovech, současná krize jim bere jejich původní způsob života, jejich identitu. Uprchlíci kácejí olivovníky kvůli dříví na oheň, nezačleňují se mezi místní, protože Řecko považují jenom za přestupní stanici – chtějí do Německa, nebo prostě obecně do Evropy. Roste kriminalita, takže Řekové se bojí v noci vycházet sami ven.“

Ještě v roce 2015 byl Lesbos bezpečný a otevřený, lidé při odchodu z domu ani nezamykali dveře, a když už jsem slyšel o nějaké kriminalitě, byly to spíš činy některých Řeků proti uprchlíkům.

„Jedna věc je pomáhat ve chvíli nouze, omezit se třeba na pár měsíců, a jiná věc je žít na ostrově, který se navždycky proměnil v záchytné centrum,“ přibližuje Juan situaci obyvatel Lesbu, o nichž se tenkrát, v roce 2015, dokonce uvažovalo v souvislosti s nominací na Nobelovu cenu míru.

Dalimil Petrilák Juana doplňuje: „Situace je pro místní obyvatele velice složitá posledních pět let. Zpočátku migrantům hodně pomáhali, ale je potřeba si uvědomit, že v letech 2015 a 2016, před podpisem migrační dohody, uprchlíci přes ostrovy pouze procházeli, nyní tam zůstávají mnoho měsíců, často i několik let. Pro Lesbos, Chios nebo Samos je to obrovská zátěž, protože tam migranti v podstatě tvoří desítky procent obyvatelstva. Tábory Moria nebo Vial nejsou hermeticky uzavřené, migranti tak mohou chodit do měst nebo vesnic na nákupy, ale zároveň celková atmosféra odrazuje spousty turistů, na kterých jsou místní přes léto závislí. Samozřejmě že s frustrací, zlostí a zoufalstvím se objevuje mezi migranty také kriminalita – krádeže, rozbíjení plotů, zabíjení místních zvířat a podobně. Před tím nelze zavírat oči, ale je to vše propojené s tím, do jaké situace migranty dotlačila Evropská unie spolu s řeckou vládou.“

A pokračuje: „Co se týče olivovníků, to je hodně citovaná věc, ale stačí si uvědomit, že v zimě, kdy teploty padají pod nulu, se migranti, kteří žijí v kriticky přeplněných táborech často v letních kempinkových stanech, potřebují zahřát nebo si také uvařit něco k jídlu. A ve chvíli, kdy není k dispozici nic jiného, využívají dřevo ze svého okolí. Místní obyvatelé logicky nemají trpělivost snášet tato omezení a někdy i nebezpečí ze strany migrantů a obracejí se proti nim. Příčina však leží ve vysoké politice.“

„Evropští politici by měli jasně říct, že Evropa není země zaslíbená a nemůže se postarat o všechny trpící celého světa,“ naznačuje možné řešení Juan. „Uprchlíci hledají lepší budoucnost pro sebe i své rodiny, žijí ve zlaté horečce.“

V tom s ním Dalimil Petrilák nesouhlasí: „Systémovým řešením by bylo vytvoření a schválení nějaké formy společné evropské azylové politiky, o což se už delší dobu snaží Německo a některé další státy. Taková politika pak musí nevyhnutelně obsahovat nějaký solidární mechanismus přerozdělení migrantů ze zemí, které jsou nejvíce postižené. Dnes jsou to Řecko a Itálie, v budoucnu to může být kterákoli jiná země na vnějším okraji Schengenu nebo EU. Přerozdělení neznamená povinné udělení azylu nebo mezinárodní ochrany, ale pouze vyhodnocení oprávněnosti této žádosti. Pokud žádosti nebude vyhověno, migrant by měl být navrácen do domovské země. Krátkodobým akutním řešením je nutná evakuace migrantů z řeckých ostrovů, kde jsou podmínky opravdu katastrofální: jeden kohoutek studené tekoucí vody na 1300 lidí, pouze chemické toalety, absence elektřiny, odpadového hospodářství… Čtyřicet tisíc lidí by bylo možné relativně snadno přesunout do sedmadvaceti členských států EU, pokud by se na tom dokázala politická elita shodnout.“

V současnosti se k těmto nelidským podmínkám přidává samozřejmě ještě riziko rozšíření koronavirové nákazy, která by v přeplněných táborech s minimální hygienou znamenala skutečnou katastrofu.

Ovšem co argument, že proti přijímání uprchlíků se staví část evropské veřejnosti, což posiluje populisty a autoritářské vůdce – nebylo by přijetí současných i budoucích uprchlíků labutí písní Evropské unie?

„Můžeme se podívat například do Německa, kde mají strany, které se staví pozitivně k uprchlíkům a migraci, stále i po pěti letech takzvané uprchlické krize velkou většinu, a není to jen CDU kancléřky Merkelové. Ta měla být podle našich politiků už dávno převálcována populisty, ale stále se tak nestalo. Podobné je to v mnoha dalších zemích na západ od nás. Je to tedy především otázka postoje politické reprezentace, protože před rokem 2015 se ani v Česku migrace nikdo nebál, ale po katastrofických scénářích našich ministrů i prezidenta mají někteří Češi pocit, že se blíží apokalypsa. Ten kontrast mezi námi a Německem je obrovský.“

Hodně věcí, jež jsem o Lesbu před lety psal ve své reportáži, se změnilo. Snad platí aspoň tehdejší Juanova slova: Všichni tu krizi musíme řešit jako lidské bytosti, na základě ideálů humanity, jinak to nejde… Jediné řešení je, aby Evropa mluvila jednotným hlasem, který by bylo dostatečně slyšet po celém světě.

Ale shodnout se na tom, co by ten hlas měl říkat, nebude snadné.