Článek
Úsměvné je, že hned pod Cílkem vyšla zpráva s titulkem Pro pětinu Čechů je úplatek normální. Méně úsměvně působí zpráva uvnitř listu, že 80 procent z nás se bojí rozšíření islámu – svůj podíl na tomto čísle mají i názoroví vůdci z řad vědců, kterých se my novináři tak rádi ptáme na konec světa.
Sborník Povaha změny (editorů Miroslava Bárty, Martina Kováře a Otakara Foltýna; Vyšehrad 2015) se zaměřuje na „bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace“ a vedle jiných osobností do něj přispěl právě i Václav Cílek. Jeho text Políbit Zemi a pozdravit Slunce. Hybridní svět rizik a nadějí obsahuje podnětné postřehy z oblasti klimatologie, které jsou však bohužel poněkud zakryté vrstvou čistě nevědeckých dojmů.
„Poprvé po dlouhé době se obáváme nedostatku vody, potravin a demokracie,“ uvozuje Cílek svou esej. Ale kdo se bojí najednou všech těch tří věcí? Obávají se Češi nedostatku potravin? Obávají se, dejme tomu, somálští zemědělci nedostatku demokracie? Nejpravděpodobnější je, že ten výčet zkrátka dobře navodí dramatickou atmosféru. „Před dvěma lety jsem s výjimkou historických pořadů a knih skoro nikdy neslyšel slovo válka. Dnes se opět začíná používat, i když mluvíme o současnosti,“ pokračuje Cílek, který přehlédl, že například občanská válka v Sýrii zuří už od roku 2012 a že na území Evropy se sice před dvěma lety neválčilo, ale až do roku 2001 se bojovalo v bývalé Jugoslávii.
V prvním oddíle svého textu se Cílek zabývá knihou Nialla Fergusona Civilizace: Západ a zbytek světa, ve druhém zprávou Světového ekonomického fóra Global Risks a ve třetím konkrétními riziky pro českou společnost.
Ferguson je vlivný, kontroverzní historik blízký americké republikánské straně, který je přesvědčený o nadřazenosti euroatlantické kultury; v jeho knize vidí Cílek „klasické dílo svojí doby“, ovšem ve svém textu místo rozvíjení Fergusonových tezí nabízí spíš výpisky z četby uzemněné občasným bonmotem a například historikovu obhajobu koloniální éry zplošťuje až ke zřejmě nezamýšlené ironii: „Kolonizace nových zemí, a zejména vlhkých tropických oblastí, se neobešla bez dalšího civilizačního faktoru, kterým je rozvoj medicíny. (…) Bez objevů nových léčiv by mnohé části tropů nebyly nikdy kolonizovány. V této oblasti západ domorodcům doopravdy pomohl.“
V následujícím oddíle věnovaném zprávě Global Risks, sestavované lidmi z oblasti „bankovnictví a pojišťovnictví“, autor upozorňuje, že tento dokument nevypovídá pouze o skutečných rizicích, ale i o tom, „jak tato rizika vnímáme a co si o nich právě myslíme“. Tuto myšlenku vycházející ze sociálního konstruktivismu autor opakuje i ve třetí části svého textu: „Část těchto obav má základ ve skutečných dějích, ale část v tom, jak je vnímáme. Ruku v ruce tedy existují reálné i percepční krize.“ Z toho ovšem také vyplývá, že kazatelé apokalypsy můžou být za jistých okolností podobně nebezpeční jako sucho nebo válka. Zpráva Global Risks upozorňuje na faktory, které můžou ovlivnit naši budoucnost, například na vysokou nezaměstnanost mladých lidí nejen v rozvojových zemích, ale taky v jižní Evropě; ovšem vedle této zprávy je užitečné vnímat i zprávy jiné – třeba tu z OSN o úspěšném plnění tzv. Rozvojových cílů tisíciletí, z níž plyne, že oproti roku 1990 klesl na polovinu počet lidí žijících v absolutní chudobě, ve dvou třetinách rozvojových zemí se povedlo zrovnoprávnit přístup mužů a žen ke vzdělání, přes dvě a půl miliardy lidí získalo lepší přístup k pitné vodě… Navzdory tomu, co vidíme v médiích, se svět v některých ohledech stává lepším místem k životu – a autoři textů o „rizicích a nadějích“ by to neměli přehlížet.
Štěpán Kučera
V závěrečném oddíle pak Václav Cílek píše mimo jiné o svém strachu z ukrajinských imigrantů: „Lidé druhého sledu přicházející z válečných oblastí budou zasažení násilím, nevírou a kriminalitou. (…) Rizikové jsou všechny státy, které si nesou nevyřešené historické konflikty z druhé světové války – jedná se zejména o bývalou Jugoslávii, Albánii, Ukrajinu a několik dalších menších států.“ Odporuje přitom svému vlastnímu vyprávění z výše zmíněného rozhovoru v Právu: „My zatím máme na místní muslimskou komunitu doopravdy štěstí. Jsou to lidé z bývalého Sovětského svazu, z Bosny nebo jsou to Syřani.“ Jediný závěr, který si z průniku těch dvou výroků lze udělat, je, že muslimové z válečných oblastí na rozdíl od křesťanů nepodléhají násilí, nevíře a kriminalitě, což by vhledem k současné uprchlické vlně bylo jistě uklidňující zjištění.
Podnětné jsou pasáže, v nichž se Cílek rozpomíná na svou původní vědeckou specializaci a píše o šíření sucha v jihovýchodní Asii a jeho pravděpodobných následcích. Bylo by užitečné si o tomto problému přečíst víc než pár odstavců, v nichž navíc autor ani nechce uvádět „všechna hrozivá čísla“. Naštěstí ve sborníku po Cílkově příspěvku následuje text paleoekologa Petra Pokorného Globalizace sucha, z něhož se důležitá fakta dozvíme. Je mimochodem příznačné, že Pokorný svou studii končí výzvou k rozvíjení vzdělanosti, tedy schopnosti „porozumění co nejširšímu výseku světa a jeho složitosti“; jenže editorům takové vyznění přišlo asi málo dramatické, proto na závěr Pokorného práce přidali ještě Cílkův box expresivně varující, že kvůli suchu „v českém ‚kotli‘ mohou uvíznout desetitisíce běženců“.
Přírodní vědci jsou pro společenskou debatu důležití, protože jak řekl v rozhovoru pro Salon entomolog Jan Žďárek, „ať chceme, nebo nechceme, společenské procesy jsou těm přírodním podřízené“. Dodejme, že vědci, ozáření reflektory mediálního zájmu, by se ale neměli zpronevěřovat zásadám vědeckého bádání.
