Článek
První si odplivl, že takové doprošování z duše nesnáší a že je to nedůstojné pro obě strany. Druhá dodala, že prý dokonce existuje nakladatelství, jež si samo vybírá, kterým médiím recenzní výtisky pošle. První chytil novou slinu, že ho takové jednání neba a že takové subjekty je třeba IGNORE. Třetí napsala, že recenzní výtisk považuje za součást svého honoráře (smajlík).
A celé to shrnul čtvrtý: „Hele, na to existuje jediná odpověď: ‚Bohužel si nemohu Vaši knihu koupit, protože za rozšíření povědomí o Vaší práci dostanu tak maximálně pár korun. Ale viděl bych řešení, Vy mi neposkytnete výtisk, já s Váma neudělám rozhovor a Vy neprodáte o tisíce výtisků navíc. Sice na tom proděláme oba, ale já jen zhruba 500 korun, Vy pravděpodobně desítky tisíc.‘“
Jeho komentář olajkovali tři diskutující včetně mladého básníka, takže i on zřejmě věří, že prezentace knihy v alternativním rozhlasovém pořadu zvýší její prodej o tisíce výtisků.
Nejdřív mě ten souhlasný mnohohlas trochu zmátl. Napadaly mě otázky jako: Proč by musel nakladatel dávat knížku každému, kdo si o ni řekne, zvláště dneska, kdy je každý bloger tak trochu novinářem? Vzhledem k tomu, že rozdávání recenzních výtisků bývá ujednání výhodné pro obě strany, proč by z něj nakladatel nemohl beze studu odstoupit, když získá pocit, že už to pro něj výhodné není? Proč by si měli novináři osobovat nějaké bezpodmínečné nároky jenom proto, že jsou novináři? Ale pak mi ten zmatek vynahradila chvilková představa snového světa, v němž by literární kritici psali jenom o knížkách, které si sami koupí. To by bylo krásné ticho. A vážilo by se každé slovo a všichni by si dobře rozmysleli, koho natřou.
A povědomí o dobrých knížkách by se dál šířilo mezi lidmi po hospodách, jako doteď.
Poznámka editora Salonu: Velmi doufám, že nám bez ohledu na tento sloupek budou nakladatelé své výtisky posílat i nadále.
