Článek
Řekněme rovnou, že není třeba strachovat se a že „rekonvalescenční“ deník, který si Michal Viewegh vedl v těžkém životním období po operaci prasklé aorty, je dobrá kniha – a nejenom pro skalní fanoušky a voyeury.
Jestli bylo ve Vieweghově případě často nesnadné odlišovat autora od jeho tvorby, tady je to zcela nemožné, protože okolnosti, za nichž deník vznikal, utvářejí jeho formu a jsou i jeho hlavním tématem. „Míra jeho celkové dezorientace, způsobené především kolapsem krátkodobé paměti, byla (…) v prvních týdnech a měsících taková, že i lidé z Michalova nejbližšího okolí se obávali nevratného poškození jeho intelektuálních schopností,“ vysvětluje Reiner. „Přesto začíná o měsíc později znovu psát!“ Psaní se tu tedy pro autora stává doslova bojem o život, a proto je i z mimoliterárních důvodů skvělé, že z jeho boje vzešla dobrá literatura.
Můj život po životě nejvíc připomíná Vieweghovy dřívější deníky Báječný rok (2006) a Další báječný rok (2011), které patří k nejpůsobivějším autorovým knížkám z poslední doby.
„V denících totiž není ta zručná fabule, ta uhlazenost, která z některých jeho knížek dělá dokonalé spotřební zboží (jakkoli mě za tohle vyjádření autor možná prokleje nebo natře v příštím deníku), a probleskuje v nich něco skutečného,“ napsal jsem předloni o Dalším báječném roku. Totéž platí o knížce Můj život po životě, jenom tak stokrát znásobené.
Štěpán Kučera
Stejně jako v předchozích denících, i tady Michal Viewegh píše o ženách, luxusu nebo alkoholu, ale všechno to ve střetu s prožitou smrtelností získává nový smysl. Zmizelo fanfarónství, ale zůstal lehký styl, slabost pro citáty a cit pro ironii – i když hodně potemnělou.
„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr.
„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr. V místnosti je náhle hlubší ticho, než bylo před chvílí. Manželka, která sedí po mém boku, sklopí zrak. „Ne,“ zalžu. „Mám tři děti a ženu. Tohle řešení si tudíž zakazuju.“
„Máte někdy sebevražedné myšlenky?“ ptá se můj psychiatr. V místnosti je náhle hlubší ticho, než bylo před chvílí. Manželka, která sedí po mém boku, sklopí zrak. „Ne,“ zalžu. „Mám tři děti a ženu. Tohle řešení si tudíž zakazuju.“ Ale řekl jsem řešení, uvědomím si opožděně.
