Štěpán Kučera o Berlangovi: Svobodný v nesvobodě

Jeho snímky je snadné sledovat a nesnadné interpretovat. Z retrospektivy, kterou mu letos v Uherském Hradišti uspořádali dramaturgové Letní filmové školy, ovšem vyvstává i jeden zajímavý závěr, který autorovi vykladači většinou nezdůrazňují. Berlanga proslul jako tvůrce jízlivých komedií, první výraznou byla hned ta z roku 1953 Vítáme vás, pane Marshalle!. Původní zadání znělo natočit lidový hudební film z vesnického prostředí, který by nastartoval kariéru tehdy začínající zpěvačky flamenka Lolity Sevilly. Berlanga se s pokyny produkční společnosti vypořádal po svém a natočil sžíravou satiru o obyvatelích jisté kastilské vesnice, kteří se snaží zalíbit očekávané americké delegaci a získat peníze z poválečného plánu obnovy, tzv. Marshallova plánu. Výslednému snímku tleskaly frankistický režim i levicová opozice, přičemž obě strany v něm viděly výsměch těm druhým, zatímco Američané ho vnímali jako protiamerický (a právě veto porotce z USA snímku zabránilo soutěžit na festivalu v Cannes).

Jestliže Luis García Berlanga tímto svým druhým celovečerním filmem „nakopl“ španělskou kinematografii, o necelých deset let později se snímkem Kat postavil na její vrchol. Fraška o mladém muži, který musí proti své vůli zdědit profesi svého tchána-popravčího, sklidila cenu na festivalu v Benátkách – a zároveň ostrou kritiku zprava i zleva, španělští frankisté v Katovi viděli komunistickou propagandu, italští anarchisté naopak obhajobu praktik Frankova režimu.

„Berlangovy filmy jsou svobodné a nezávislé na politickém boji. Proto mohla jeho kariéra pokračovat i po skončení Frankova režimu,“ vyprávěl v Uherském Hradišti Rafael Maluenda, někdejší Berlangův spolupracovník. Vzápětí ale dodal: „Když po diktátorově smrti a zániku cenzury mohl vyjadřovat věci přímo, zmizela z jeho snímků určitá poezie.“

Je pravda, že se režisérovi už nikdy nepovedlo natočit tak skvostné snímky jako v padesátých a šedesátých letech (ke dvěma výše zmíněným můžeme přidat ještě aspoň Svátek dobročinnosti z roku 1961, nominovaný na Oscara). Velký paradox jeho tvorby spočívá v tom, že potřeboval nepřítele, aby mohl dát najevo, jak ho nepřítel nezajímá, a potřeboval dobové ideologie, aby dokázal, že stojí nad nimi. Jen díky konkrétnímu času se mohl stát nadčasovým. A že nadčasovým je, dokázal i spontánní ohlas, který jeho nejslavnější snímky v Hradišti vyvolaly.