Hlavní obsah

Štěpán Kučera: Chvála odboček

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Letos sedmdesátiletý Martin Scorsese proslul jako kronikář New Yorku, jeho špinavých ulic, taxikářů, zuřících býků, mafiánů a dalších postav „malé Itálie“; dnes je vyhledávaným tvůrcem masově stravitelnějších spektáklů a mimo jiné také zakladatelem dvou neziskových organizací, jejichž smyslem je záchrana starých filmových pokladů. Sedmdesátiny vášnivého cinefila nejlíp oslavíme sledováním jeho snímků, třeba těch pozapomenutých, které dokazují, že Scorseseho filmový život je mnohem pestřejší, než by se zdálo z výše zmíněných přívlastků.

Foto: Právo

Martin Scorsese

Článek

V roce 1974, po úspěchu s filmem Špinavé ulice, natočil Scorsese svůj zřejmě nejpřehlíženější snímek Alice už tu nebydlí. Nenajdeme v něm nic, co v sedmdesátých letech dělalo Scorseseho Scorsesem, nejsou v něm Italové, New York, vraždy, katolicismus ani Robert De Niro – hlavní hrdinka je mladá vdova, která se synem putuje z Nového Mexika za svým snem, kariérou zpěvačky v Kalifornii; nečekaně ale uvízne v arizonském Tusconu, kde musí sebe i syna živit jako servírka v bistru pro unavené kovboje.

Nejkřehčí položka Scorseseho filmografie, natáčená doslova v polních podmínkách, v sobě snoubí lehkost improvizace s filmařskou přesností a patří k tomu nejpůvabnějšímu, co vzešlo z civilní poetiky „nového Hollywoodu“. Pro Scorseseho to nebyl životní projekt, ale práce na zakázku, za režiséra si ho vybrala iniciátorka celého projektu herečka Ellen Burstyn, které se líbily jeho Špinavé ulice, kde se lidé chovali jako lidé a ne jako hollywoodští herci.

Foto: Petr Horník, Právo

Štěpán Kučera

Natáčení v polních podmínkách spojuje Alici s dalším Scorseseho pozapomenutým šperkem, ve kterém se režisér přesunul zpátky do newyorských ulic. Bizarní podívanou Po zavírací době natočil v roce 1985, kdy se na čas zastavil jeho chystaný velkoprojekt Poslední pokušení Krista a kdy navíc cítil, že poetika „nového Hollywoodu“ už divákům moc neříká. Příběh bezvýznamného zaměstnance počítačové firmy, kterého jedné deštivé noci stíhá sled podivuhodných katastrof, je groteskním pokračováním zápletek Alfreda Hitchcocka a předchůdcem vychýlených historek Quentina Tarantina. Jednotlivé motivy se postupně propojují, šrouby zápletky se neúprosně utahují, symboly neokázale naznačují a stupňované napětí občas rozřízne osvěžující vtip. Je s podivem, že film v době svého vzniku prošuměl kiny bez většího zájmu.

Ve výčtu neobvyklých projektů Martina Scorseseho bychom mohli pokračovat dál. Americký filmař se vzpírá vlastnímu obrazu a dokazuje, že je jedním z nejvšestrannějších režisérů. Každý si může najít svého Scorseseho – já se radši vracím k filmu Alice už tu nebydlí než ke Špinavým ulicím a groteska Po zavírací době ke mně promlouvá smysluplněji než duchamorný opus Poslední pokušení Krista.

Jenom velký režisér dokáže dělat takové odbočky.

Související články

Štěpán Kučera: Nervózní řidiči

Ulice Lopatecká a Na Lysině leží v samém srdci Podolí. Můžete se tu kochat prvorepublikovou vilovou zástavbou, kvetoucími kaštany a lípami i malým hřbitůvkem...

Štěpán Kučera: Ptáci z Cornwallu

Na výletě po cornwallském pobřeží jsme je viděli všude. Rackové na moři v hejnech kroužili kolem rybářských člunů, ale byli i na pevnině, kde kráčeli po polích...

Štěpán Kučera: Kolumbovo kolo

Když Evropan jede do Ameriky, vybaví se různými představami, které mu následně umožní vyměnit prvotní kulturní šok za šok z toho, že vlastně žádný šok...

Výběr článků

Načítám