Štěpán Kučera: Auto v kině a pekelné listování

Za poslední měsíc jsem podobný pocit zažil dvakrát. Nejdřív na Festivalu íránských filmů, který proběhl v pražských kinech Světozor a Bio Oko.

Důvodem k radosti je už jen to, že tahle přehlídka u nás zakořenila (letos proběhl třetí ročník) a že představuje jednak nejoceňovanější tvář íránské kinematografie, jejímž vrcholem byla letos Minulost, novinka Asghara Farhadiho, držitele Oscara za Rozchod Nadera a Simin, ale i filmy mimo hlavní proud (tedy mimo to, co na Západě jako hlavní proud vidíme), jako třeba snímek Skromné pohoštění Maniho Haghighiho. Režisér svůj film v Biu Oko uvedl osobně, přičemž ho okouzlil zdejší kinosál, kde vedle různých svérázných sedaček, křesel a lehátek stojí i vysloužilý kabriolet pro příznivce autokin – režisér si fotil sál i publikum a vyznal se, že takovéhle kino vidí poprvé.

My diváci jsme byli pro změnu okouzlení jeho filmem, bizarní road movie, svěží moralitou, antropologickou studií i vtipnou tragédií o tom, jak dobročinnost rozežírá duše lidumilů. A následná debata, kde se mezi tazateli Češi přirozeně mísili s cizinci, otevřela pozoruhodné otázky o lidech a šelmách, ale to by bylo na jiný článek.

Druhý lednový zážitek mám z pražské návštěvy thrillerového spisovatele Dana Browna. Lukáš Hejlík, otec literárně-scénického projektu LiStOVáNí, si jistě prošel peklem poté, co přijal výzvu přenést na jeviště mistrův poslední román Inferno. Inscenace, kterou na Nové scéně zhlédl i sám Brown, nebyla tak svěží jako ostatní listovací představení, ale rozhodně byla svěžejší než původní román, a možná šlo i o jednu z nejvtipnějších brownovských adaptací vůbec; ostatně sám autor přiznal, že něco takového ještě neviděl.

V následné debatě Dan Brown působil trochu jako naše tradiční představa o něm – poctivý americký řemeslník, který si zakládá na své pracovní rutině, zdravém životním stylu a věří, že ho Umberto Eco nemá čím obohatit. Diváci, zase směs Čechů a cizinců, mu pokládali vlídné otázky a projevili spoustu smyslu pro humor.

Občas člověka zalije pocit nezasloužené vlastenecké pýchy, a i když je spouštěčem třeba jenom americké auto v kině nebo Lukáš Hejlík, potěší to.