Článek
Jen těžko se dá popřít, že podobný text by klidně obstál v aktuálním žebříčku libovolného hitrádia. Současná pecka skupiny Kryštof Ty a já začíná slovy: Znám milión blyštivých měst, v nich milión dveří, / za nimi labyrinty cest, co mě lákají dál. / A nad tím vším ještě víc hvězd, chceš, ať mě střeží, / abych se neztratil, abych se nenachytal.
Jiný právě populární song je Ráno od ATMO music. Zpívá se v něm: Ptala se proč všechny ty věci, / hodinky a šperky, blbosti z radosti, / spolu furt utíkáme dál, / když to slunce zapadá, cejtim žár. Cosi s názvem Mirai pak vyplodilo hitovku Souznění, v níž nejdřív každou chvíli / vyšleme projektily / navzájem odkrytými cíli. A následně jsme v labyrintu vztahů / ublížil jsi sebevrahu / spleť strategických tahů / tíží…, aby se nakonec zase mačkala spoušť. Střílí se tam tedy hlava nehlava do sebe i do ostatních a říká se tomu „spleť strategických tahů“.
Ano, textaře všech těch právě populárních uskupení by mohl stroj pana Materny snadno nahradit. Není to ale tím, že by psal dobré verše. Textaři jen slintají blbiny beze smyslu stejně jako on. Za dveřmi prostě nebývají labyrinty cest, ale obvykle chodba a pár místností, tedy nežijete-li v duševním bludišti Richarda Krajča.
Nostalgicky vzpomínám na vlastní folkové mládí, ve kterém i ty nejpitomější písně nesly nějaké sdělení. I když zahrabete opravdu u dna, uslyšíte U stánků na levnou krásu / postávaj a smějou se času / s cigaretou a s holkou, co nemá kam jít. Proti spolu furt utíkáme dál, / když to slunce zapadá, cejtim žár je to Shakespeare.
Dojem dnešních tvůrců písní, že být poetický znamená psát nesrozumitelné útržkovité žvásty, je mylný. Nedělá to z nich básníky, ale jen neumětely, které snadno nahradí lepší kalkulačka. Zájemci nechť se obrátí na výše zmíněný blog.