Článek
Televize a noviny nám tvrdí, že sport je taky historie. Když si zadáte do Googlu historické vítězství, vyjede vám jako první zápas Litole a Motorletu Praha. Kdejaký rekord je historický, kdekteré semifinále v košíkové přepisuje dějiny. Když si uvědomíte, že si většina lidí nepamatuje ani loňské mistry světa v hokeji, zdají se být dějiny dost krátkou záležitostí.
Pro trenéry je sport místo politiky a historie spíš biologií a fyzikou, pro sportovce toxikologií. Neměli bychom ale zapomínat na to, že sport je taky literatura. Nejvíc nás v něm baví napětí a příběhy. Proč si myslíte, že si ze stovek silničních šlapálistů všichni budou pamatovat jenom Lance Armstronga? Ze všech možných běžců jenom Emila Zátopka? Mají příběh.
Příběhů je nicméně čím dál víc. Málokterý v kolektivní paměti přežije. Darwinovský boj proto nutí sportovní události a jejich komentátory používat další, čím dál silnější literární prostředky, hlavně pak expresivní slovník. Ovečkin byl ka tem, křičel na začátku října deník Sport velkým titulkem. Hokejisté Lva padli 0:1 s moskevským Dynamem, pokračoval článek. Hokejisté tedy už neprohrávají, ale padají – jako Němci do krytu. Střelec (jak koneckonců naznačuje název jeho pozice) už nedává góly, ale popravuje. O dobrém zápasu se píše jako o galapředstavení, které předvedl fotbalový virtuos, šéf stáje Ferrari ve formuli 1 bije na poplach. U Baníčku, který má v lize namále, se pohřeb zatím nekoná.
Literatura se snaží být čím dál peprnější, pestřejší, čím dál víc řve. Dá se předpokládat, kam to půjde v té sportovní. Z bojů se stanou masakry, dále genocidy, každý výrazný výsledek bude krvavá řež a každý střelec gólu snajpr. Útočníci se stanou mudžahedíny, odvážnější budou kamikadze. Když si dá někdo vlastňáka, bude to sebevražedný atentátník.
No a až to přesáhne únosnou míru, vrátí se nám básníci trávníku, kteří budou předvádět fotbalové sonety, balady, případně kratičká, ale úderná haiku.
