Článek
Troška je velmistrem podbízivé kinematografie. Studoval sice na lyceu v Dijonu, ale moc dobře ví, na co chceme čučet takhle v osum večer u nás na vsi, když slepice naposledy kdáknou a do ticha hučí už jenom ta zatracená vrtule u lesa. Myslím, že to ani nemůže být vypočítané. Troška takový prostě je. Svým cítěním patří do jižních Čech, do chaloupky, na pec. Je to režisér, který se směje vtipům z Kameňáku.
Možná právě to je ale důvod, proč jeho filmy budou před kanapem blikat ještě generace poté, co si na Jana Hřebejka občas vzpomene už jenom dvousetletý Karel Čáslavský. Troškovy filmy jsou totiž svého druhu dokumenty.
Jan Čulík píše ve své knížce Jací jsme? o všech třech Kameňácích, že dokonale odrážejí předsudky, názory, estetické preference a vzorce chování své doby.
Jinými slovy: ty snímky možná nejsou dobré filmy, ale budoucí sociolog si nad nimi poprská koláčové grafy blahem. Nejde o jejich vtipnost, o to, co se snažily říct v prvním plánu. Jde o to, že v pozadí každého podobného pokusu o humor je základ společně sdíleného vidění světa. Neschopným manželům, policistům nebo nadřízeným se můžeme smát proto, že takové pokládáme za dost typické na to, aby nám přišli směšní. To samé platí pro trilogii Slunce, seno… a v podstatě i o Troškových lidových pohádkách, plných načančaných kostýmů. Tam se nepromítá všední skutečnost, ale dětské nebo společenské touhy a národní výchova. Proč je princezna ze mlejna? Protože na princezny ze zámků se u nás v Mydliprskách (na Žižkově, v Rychvaldu) můžeme vykašlat.
Třeba i režisér Bohdan Sláma se ve svých filmech snaží o nějaký popis současnosti. Jeho utahané, hysterické, vážné postavy ale nikdy nedosáhnou takového stupně typičnosti, jaký pobrala Cecilka ze Slunce, sena…
Tak. Tím jsme si doufám dostatečně osvětlili, proč se i humanisticky vzdělaný intelektuál může, nebo dokonce má dívat na filmy Zdeňka Trošky. Hurá k bedně!
