Článek
„Je to práce pro nedospělé lidi. Když už chce někdo recenzovat literaturu, měl by tak činit pouze v pozitivním duchu a vyjadřovat se pouze ke knihám, které se mu líbí,“ cituje poslední Host prozaika Johna Irvinga. „Kritik, který útočí na nějakou knihu, bývá obvykle směšný,“ přidává se Kurt Vonnegut. „Kritici jsou vši, které lezou po literatuře,“ nebere si servítky Ernest Hemingway. A Mark Twain shrnuje: „Kritické řemeslo je nejnižší ze všech.“
Čeští a moravští autoři se nenechávají zahanbit. „Kritizovat, to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl,“ psal sám Karel Čapek. „Většina naší kritiky je slabě průměrná,“ trudí se Eva Kantůrková. „Neočekávejte, že budou kritici schopni dobře posoudit vaši poezii,“ hřímal Martin Reiner, když byl ještě zneuznaným básníkem a ne uznávaným prozaikem. Michal Viewegh, kterého Reiner ve svém nakladatelství tiskne, pak dělal z kritiků rovnou směšné postavy svých textů.
Jak se k tomu postavit…
Podívejte se, Johna Irvinga v 11 letech zneužila starší paní. Matka Kurta Vonneguta spáchala sebevraždu a on sám jen tak tak přežil bombardování Drážďan. Hemingway si ustřelil hlavu a Mark Twain nechtěl být spisovatelem, ale kormidelníkem na parníku. Karlu Čapkovi tvrdla záda a na konci života už zvládal psát jen věci, jako je Foltýn. Viewegh měl vždycky sklony k sebefňuku, což se potvrdilo, když mu prdla aorta, no a Reiner si není jistý ani tím, jestli se jmenuje Reiner, nebo Pluháček. Nejhůř je na tom Kantůrková, která byla dobrovolně předsedkyní hned několika spisovatelských spolků.
Co tím chci říct: Spisovatelé sice občas píší hezké knihy, ale málokdy jsou to svéprávní lidé. Poslouchat je, když zrovna nesmolí své vybájené světy, je holý nerozum. Kritice nerozumějí a neměli by ji komentovat, stejně jako v podstatě nic jiného. Nejlépe to napsal John Osborne: „Ptát se spisovatele, co si myslí o kriticích, je jako ptát se kandelábru, co si myslí o psech.“ Se s tím, kandelábry, smiřte!
