Článek
Jsou-li pokusy učinit z Parnasu jídelnu trapné, ještě trapnější jsou pokusy vyrobit z jídelny Parnas. Z televize, internetu a společenských magazínů na nás v posledních letech vyskakují celé kuchyně géniů v bílých čepicích a food recenzenti hodnotí jejich umění. Zdeněk Pohlreich je společensky stokrát výš než třeba Emil Hakl a nacpat si nácka je považováno za esteticky hodnotný zážitek. Zatímco literární snobi, motor vývoje domácího písemnictví, prakticky vymřeli, jídelní snobi v pražských ofisech už přečíslili snoby kinematografické, módní i vinné (jako vínové, nikoliv trestně stíhatelné).
Navzdory Miroslavu Mackovi, zapálenému diletantu v jídle i překládání alžbětinských veršů, je třeba takové míchání odmítnout. Ne snad kvůli tomu, že by vaření nebylo úctyhodnou činností. I Proust píše o rodinné hospodyni Františce skoro jako o umělkyni a její lanýže vyzdvihuje coby skvosty. Udělat dobře svíčkovou je činnost mistrovská. Přesto je mezi kulinářským a uměleckým zážitkem rozdíl.
Kritik Štefan Švec
Jídlo, podobně jako tapeta na zdi nebo vůně parfému, oslovuje smysly. Dráždit smysly co nejrafinovaněji je krásné, není to ale podstata umění. To kromě smyslů rozněcuje i city a rozum. A jeho ambice míří do věčnosti. Sebelepší suši vás nepřiměje k dojetí a nepřeskládá vám představy o smyslu existence tak, jak to dovede už zmíněný Proust. Sebeduchaplnější food recenzent z pečené kachny nevyčte víc než to, co se týká její chuti, vůně a vzhledu. Až zase jednou bude někdo mluvit o vaření jako umělecké disciplíně, zeptejte se ho, kolik jím uklohněných jídel se bude jíst ještě za dvě stě let.
