Štefan Švec: Říšička středíku

Jestli nevěříte, nechte se přesvědčit. Už třeba řeč. Čeština i čínština jsou obzvlášť složité a my i Číňani jsme na to pyšní. V písmu máme zvláštní znaky, kterým nikdo nerozumí, v mluvě hlásky, které zvládneme vyslovit jen my. Taky jídlo máme divné a pro lidi z okolních národů trochu nechutné.

To všechno jsou ale drobnosti. Známou vlastností, obdivovanou i nenáviděnou na Číňanech, je jejich schopnost napodobit cokoliv, co Západ vymyslí, a prodávat to levněji. A kdo další na světě má tutéž fantastickou schopnost než my – národ Přemka Podlahy, eidamu a hitů Lucie Bílé, obšlehnutých od kdekoho? Pravda, na rozdíl od Číňanů nešíříme své opajcované vykutálenosti do světa. Kdykoliv ale vezeme na doma svařeném traktůrku švestky do ilegální palírny, víme své.

Tím nejhlubším, co nás spojuje s Čínou, je ale nenávist k extrémům a zbožštění prostředku. Říše středu se vždycky cítila být uprostřed světa, tak jako my uprostřed Evropy. Střed je tu základní životní orientací, člověk by se měl vyhnout všem krajnostem a zůstat vprostřed, protože tam je stabilita a bezpečí. Přesvědčení o tom, že vyčnívat na kteroukoliv stranu se nevyplácí, saje Čech i Číňan s mateřským mlékem. Jsme mnohem víc konfuciáni než křesťané, co je jim jasné, že je lepší být horký či studený než vlažný. Kompromis je naše síla – i slabost.

Ve své spokojenosti s prostředkem a prostředností, v nenávisti k čemukoliv, co se napřahuje mimo ni, jsme dokonce čínštější než Číňané. Taky máme lepší zeď, postavily nám ji kolem země prvohory. Cítíme se uvnitř dobře, ani nás moc nezajímá, co se děje jinde. Pravda, Číňany ta hle obliba v izolaci přivedla z vrcholu světové civilizace až na její chvost, odkud se teď složitě hrabou, ale co. My na nějaké vrcholy kašleme. Jsou moc daleko venku. My si stačíme ve svém údolíčku s krtečkem. S tím, co se má tak rád s pandou.