Hlavní obsah

Štefan Švec: Rekviem za neexistující díla

Právo, Štefan Švec, SALON

Včera jsem napsal sloupek, mnohem lepší, než je tenhle. Bohužel jsem si ho neuložil a omylem vypnul počítač.

Foto: Petr Horník, Právo

Štefan Švec

Článek

Pamatujete, jak básník Petr Hruška zapomněl své dva sešity ve vlaku? Řešilo se to i v novinách, kde se obvykle básníci objevují jen v nekrolozích (ti, co dostali Nobelovku). Výzvy k hledání ztracených textů sdíleli i lidé, pro které je jinak čtení veršů něco jako kolonoskopie – vědí, že to existuje, ale nikdy by to nechtěli zažít. Na ztraceném, navždy nedostupném díle je něco neodolatelného.

Druhý díl Gogolových Mrtvých duší je jednou z nejznámějších knih ruské literatury, protože ho nikdo nikdy neviděl. Kdyby ho Gogol nespálil, kašlalo by se na něj stejně jako na díl první. O mytickém pokračování Aristotelovy Poetiky napsal Umberto Eco svůj nejslavnější román Jméno růže. Možná dnes Eco lituje, že ho vydal. Kdyby hodil rukopis do žumpy, mohli bychom o něm snít.

Když někde ve světě barbaři zničí památku, o níž jsme do té doby netušili, že existuje, reagujeme se vztekem a nostalgií – muselo to být super a už to nikdy neuvidíme.

Ještě vyšší úroveň nostalgie po neexistující kráse dovedeme vyvolávat u nás v Česku. Nejeden místní talent ví, že by napsal/ složil/namaloval/natočil geniální věc, jenom kdyby měl víc času/dost peněz/chápavější okolí. Takových, podmínkami ubitých uměleckých skvostů máme jistojistě víc než jiné národy. Naplňuje mě to obdivem a láskou k trpícím tvůrcům, jejichž estetický výkon stojí mnohem výš než upachtěné patlání těch, kteří se něco skutečně pokusili stvořit.

No a pak je tu ještě jeden druh toužení po neexistujícím skvostu. V brněnském Hostu vydali roku 2012 skvěle graficky upravenou, tlustou knihu s názvem Obecné dějiny ničení knih. Coby knižní nekrofil, milovník zmizelých textů jsem si ji hned běžel koupit. A nepochopil, jak jindy výborné nakladatelství mohlo pustit do tiskárny tak špatně napsaný, mrzácky přeložený a hovadsky zredigovaný blábol. Souvětí v té věci postrádají stavbu a informace nedávají smysl. Hned po prvním otřesu mě ale napadlo, že jde o rafinovaný sebeodkaz: sama sebou zničená kniha vyvolává touhu po své vlastní, krásné, neexistující verzi. Ví bůh, že je takových svazků v našich knihkupectvích čím dál víc.

Související témata:

Související články

Nad knihou: O Koniáších

Jestli bych náhodou nechtěl napsat něco o knize Obecné dějiny ničení knih od Fernanda Báeze, v níž se popisují dějiny a způsoby likvidace jejího rodu, tedy...

Štefan Švec: Rád bych vás poznal blíž

Chodí nám občas do vydavatelství nabídky sebe sama: „Mám zkušenosti s vedením malého kolektivu v redakci školního časopisu Pižďuch...“ Naivní mladé maso,...

Výběr článků

Načítám