Článek
Falešný mýtus o americkém snu živí v těch ubohých štěňatech naději, že je talent do roka vynese na místo hlavního komentátora, vyhledávaného esejisty nebo alespoň šéfredaktora. Odstřelí je bohužel hned následující motivační věta: „Rád(a) poznávám nové lidi.“
Milí nezkušení přátelé. Vězte, že nikdo, kdo pracuje v médiích na rozhodujícím místě, nepotkává rád nové lidi. A už vůbec ne takové, kteří je rádi potkávají. Nových lidí vídáme všichni v práci tolik, že kdyby jich půlku sežrala Ornella Štiková, bude jich pořád zbytečně moc.
Pokud už nějaký novinář potkává rád nové lidi, tak pracuje jako investigativní eso, autor rozhovorů nebo jiná mimoňská bytost. Rozhodně ne jako editor nebo šéf redaktor, kteří rozhodují o vašem přijetí.
Rozumím tomu, že podobné lži vás učí psát do životopisů poradci z oddělení HR. Je to tím, že zaměstnanci HR obecně nenávidí lidi víc než všichni ostatní. Čemu ale nerozumím, je, že to někteří z vás myslí vážně.
Jak může mít někdo doopravdy pocit, že rád potkává nové lidi? Noví lidé jsou buď idioti, kteří utrácejí váš čas svou zbytečnou přítomností, nebo – častěji – jsou v něčem lepší než vy a udělají z vás společensky se tvářící mindrák. Potkávat nové lidi je stejné utrpení jako zkoušet si nové kalhoty nebo ochutnávat nové jídlo. Dokud stačí to staré, není třeba to dělat.
Není divu, že profese, kde potkáte nejvíc nových lidí, jsou nejopovrhovanější nebo nejhůř placené ze všech. Jestli někdo uslintává z poznávání nových lidí, má nepřeberné možnosti ve finančním poradenství, u revizorů v MHD nebo na brčku v call centru. Kdo chce psát, je jedno, jestli pro noviny, časopisy, knížky nebo na webový portál, ať se laskavě upřímně prezentuje jako introvertní morous se sociopatickými rysy, který nepotřebuje potkat nového člověka, jak je rok dlouhý. Jinak nezapadne.
