Štefan Švec: Pravdoláskaři a fašouni. Nesmysly v debatě o uprchlících

Hlavní problém celé diskuse je v tom, že nejde zůstat uprostřed. Buď jste sluníčkář, nebo xenofob, za jakýkoli výrok vás jeden tábor adoptuje a druhý prokleje. Automaticky se přitom předpokládá, že se váš názor pojí s batohem dalších, které jsou na něj nalepené. Dejme tomu, že nejste odvázaní z uprchlické politiky Evropské unie a napíšete to na Facebook. Rychle zjistíte, že jste vlastně putinovec, že chcete z EU vystoupit, že vás za vlastního přijal Blok proti islámu, a o přátelství vás žádají lidé, co věří ve spiknutí iluminátů.

Příklad ze života: Napsal jsem do Salonu sloupek, který si dělal legraci z Václava Cílka za jeho nadšení z apokalypsy. Vzápětí jsem se dozvěděl, že jsem zastánce politické korektnosti, extrémní welcomista a naivní věřílek v neužitečné hodnoty. Bez ohledu na to, že proti politické korektnosti píšu už patnáct let a o oprávněných obavách z vlny uprchlíků byl jiný sloupek o pár týdnů dřív, proběhlo automatické zařazení na jednu ze stran. Proč? Protože Václav Cílek se několika výroky o uprchlících zrovna stal vycházející hvězdou Bububu strany, zatímco Ťuťuťu strana ho za ně poplivala. Byl už rovněž zařazen.

Cílka, přírodovědce s humanitním přesahem, jehož myšlení je přes legrační pseudoskautské návody na přežití konce světa strukturované a zajímavé, mezitím toto zařazení semlelo. Přidal se k jedné straně a slíbil zapanáčkovat i na akci Tomia Okamury. Ten je dalším příkladem stejného semletí – z lidového politika líbivých názorů se dostal až k vážně míněnému varování, že jezením kebabu podporujete islámský terorismus. Jako by nás tahle zakletá debata automaticky proměňovala v čím dál jednostrannější šílence.

Jakmile jsou lidé spolehlivě rozděleni, začnou dokola řešit nesmyslné otázky. Vzpomeňte si, kolikrát se za poslední dva roky vážně probíralo, jestli je Islámský stát (IS, ISIS, Daeš či jak ho kdo chce nazývat) islámský. Jedna strana tvrdí, že je esencí islámu a že všichni muslimové touží žít v něčem podobném. Druhá trvá na tom, že Daeš nemá s islámem nic společného, že islám je náboženství míru a hoši z Rakky jsou jen krvaví dobrodruzi, co islám vůbec neznají.

Jediný pochopitelný, byť zaujatý postoj v tomhle ujetém sporu zastávají normální muslimové ze Západu, kteří se špinavci z IS nechtějí mít nic společného stejně jako normální křesťané s Ku-klux-klanem a normální ateisté s Rudými Khmery. Ano, z hlediska běžných umírněných muslimů nemá Daeš s jejich islámem společného nic. Jinak ale islámský samozřejmě je.

Popírat, že ideologie IS vychází z (tupé a doslovné) interpretace koránu a některých dalších svatých sunnitských textů, znamená nepřiznat slonovi chobot. Na druhou stranu každý, kdo vychodil aspoň pátou třídu, by měl vědět, jak různé mohou výklady jednoho textu být, jak rozličné státy muslimská kultura za dlouhou dobu své existence vytvořila a jak bezproblémově se desítky miliónů muslimů už od časů kolonialismu integrovaly do západoevropských společností. Problémy posledních měsíců jsou způsobeny ledasčím, ale určitě ne tím, že by muslimové z podstaty nebyli schopni žít s ostatními Evropany v míru. Na to máme příliš bohatou společnou historii.

Islámský stát je islámský, ale není všeislámský. Je to výstřední, nesnášenlivá verze muslimské společnosti, koneckonců většinu jeho obětí tvoří jiní muslimové. Samozřejmě, že IS dělá vše pro to, aby svou ujetou verzi islámu prosadil jako jedinou pravou. Útoky v Evropě chce hlavně vzbudit co největší nenávist Evropanů k muslimům tak, aby ji nakonec nebylo možné vyřešit jinak než občanskou válkou, v níž by muslimům nezbylo nic jiného, než se přidat pod jeho černý prapor. Každý, kdo hloubí propast mezi muslimy a zbytkem evropské společnosti, Daeši v tomhle úsilí pomáhá.

Otázkou navazující na to, jestli je Islámský stát islámský, je podobně chytrý spor, zda jsou všichni muslimové špatní, nebo dobří. V Česku, na rozdíl od zemí, kde nějaké muslimy znají a vědí, o čem je řeč, opět neexistuje žádný názor mezi. Zastánci obou nesmiřitelných stanovisek se vzájemně mlátí zprávami o průzkumech, které říkají, tu že 95 procent muslimů odmítá násilí a onde že 82 procent muslimů schvaluje pařížské útoky. Podle HateFree Culture jsou muslimové bezproblémová sociální skupina, která se ničím neliší od ostatních. Podle Bloku proti islámu jsou to samí časovaní hrdlořezové, kteří touží zavést v EU právo šaría. Obě pravdy se dokazují sdílením videí z YouTube. Na nich buď oškliví bradatí chlapi nosí transparenty Smrt Západu, šikanují policisty a chodí v bundách s nápisem Sharia police, nebo hodní civilizovaní imámové vyhlašují fatvy proti terorismu, usměvavé muslimky v hidžábu drží papír Ne naším jménem a snědí sympaťáci dělají ochranný lidský řetěz kolem nějaké synagogy.

Střízlivý pohled by odhalil, že muslimové jako jednotlivci můžou být stejně dobří i zlí jako kdokoli jiný. Jako k jednotlivcům by se k nim taky mělo přistupovat. Kdo považuje muslimy za z principu špatné, mohl by si uvědomit, že v Evropě jich už dlouhá desetiletí v klidu žije 40 miliónů. A jak připomíná Jan Sokol, přímo u nás dostalo v devadesátých letech azyl několik tisíc muslimů z Bosny, stovky jich tu zůstaly. Je s podivem, že ani Blok proti islámu nedokáže odhalit jakékoli průšvihy, které by ti lidé za pětadvacet let způsobili. Vůbec o nich nevíme.

To neznamená, že bychom měli zavírat oči před vážnými problémy, které dnes některé muslimské komunity na Západě mají. Patří k nim zejména ghettoizace a sociální vyloučení, jež bývá zdrojem násilí a potíží i bez náboženských rozbušek. Nebezpečné čtvrti s vlastními pravidly vznikaly ve velkých městech dávno před uprchlickou krizí a historicky je zdaleka neobývali jen muslimové. Je věcí silových složek státu, aby v nich nastolily pořádek, a politiků, aby odstranili příčiny jejich vzniku a trvání.

Druhým, vážnějším problémem nejen evropských muslimů je dnes sílící vliv fanatické, wahhábistické verze islámu. Radikální náboženští učitelé, placení mj. ze saúdských peněz, nacházejí publikum mezi nespokojenými mladými lidmi a dělají z nich nepřátele Evropy i všeho, co symbolizuje.

Je na čase pojmenovat wahhábismus jako zrůdné učení, srovnatelné s nacistickým, a vymýtit ho z Evropy. Británie má užitečné zákony o „hate speech“, podle kterých už některé nejradikálnější kazatele vypověděla ze země. I Německo fanatiky, jako je Bilal Philips, již odmítá vpustit na své území. V době internetu samozřejmě není možné omezit vliv těchto lidí úplně. Bezpečnostní složky státu by ale měly dostat dost prostředků, aby byly schopné sledovat radikální skupiny stejně dobře jako třeba náckovské bojůvky.

Ruku v ruce s tím by přitom měla jít podpora běžným muslimským komunitám, imámům, kteří odmítají násilí a podporují soužití s nemuslimy, a dětem z ohrožených oblastí, aby neupadly do sociální pasti. Nejlepší zbraní proti wahhábistickým krysařům jsou totiž společensky úspěšná, tolerantní a mírumilovná islámská společenství. Jejich příkladů je na Západě dost.

Třetí nesmyslnou diskusí, která zahlcuje sociální sítě, politické projevy a novinové články, je hádka o to, jestli máme, nebo nemáme přijímat uprchlíky. Právě ona je v čase největší migrační krize od druhé světové války nejnebezpečnější. Nesmyslná opět není samotná otázka, ale radikálnost odpovědí. Jako by neexistovaly jiné možnosti než bezpodmínečně přijmout každého, nebo rozbalit ostnatý drát a všechny chudáky, co doplavou na dohled, postřílet.

Zatímco u nás bují silná slova, Evropa čelí reálným problémům. Po jejím území se nekontrolovaně pohybují tisíce lidí, o kterých nikdo nic neví. Dílem jsou zoufalí, dílem odhodlaní, dílem možná nebezpeční. Často prošli válkou, takže z opatření evropských celních a policejních strejdů si fakt nic nedělají. Mívají naprosto nerealistické představy o tom, co je na starém kontinentu čeká.

Evropa, která od druhé světové války buduje svou identitu na toleranci, humanismu a mírovém soužití národů, obtížně hledá řešení, kterými by se této identitě nezpronevěřila a zároveň neohrozila svou relativní svobodu a bezpečí. Dělá v tom chyby, což je v časech krize pochopitelné. Má ale dost zkušeností a pudu sebezáchovy na to, aby řešení našla.

Skutečná otázka totiž nezní, jestli uprchlíky přijímat, ale jak a kde nejlépe pomoci lidem postiženým válkou a ochránit přitom i sebe samé. Jedna z věcí, kterou bychom měli řešit konkrétně, je, kdo potřebuje pomoc nejvíc. Miloš Zeman, přestože v otázce uprchlické krize většinou jezdí jako bagr v porcelánu, o Vánocích správně naznačil, že v první řadě bychom se měli zajímat o děti, nemocné a starce.

Syrská válka produkuje tisíce válečných sirotků. Dětí, o které se nikdo nestará, protože z toho nekouká žádný kapitál. Kdyby se třeba naše země s prezidentem v čele zavázala dát těmhle dětem novou budoucnost, dosáhli bychom konečně na úroveň Nicholase Wintona, místo abychom mu dávali metály po sedmdesáti letech od jeho činu, protože se náhodou dožil. A ještě bychom vypálili rybník islámským fanatikům, protože právě takové bezprizorní děti bez pomoci rostou v ideální kanónenfutr pro jejich budoucí šílené akce.

Pokud jde o uprchlíky, co už v Evropě jsou nebo do ní míří, tak správná otázka zní, komu dát azyl a komu ne. Nemáme žádnou povinnost dávat ho každému. Je nezbytné vybudovat provizorní záchytná centra, bezpečně zjišťovat identitu migrantů a kontrolovat jejich pohyb a ubytování, protože neřízené skupiny anonymních příchozích s falešnými nebo žádnými doklady jsou příliš velkým bezpečnostním rizikem. V tomto ohledu evropské orgány zatím selhávají a už to i vědí. Stejně nezbytné je vymýtit nechutné kšeftování s neštěstím, bez milosti zabavovat či potápět lodě převaděčů (samozřejmě prázdné), jejich majitele a posádky soudit a trestat a dát migraci kontrolovanou, legální podobu.

Po zajištění téhle základní infrastruktury můžou příslušné instituce začít rozhodovat, kdo azyl potřebuje a kdo nikoli. A o tom bychom se měli bavit.

Evropských, či dokonce křesťanských hodnot má dneska plnou klapačku kdejaký znovuzrozený obránce víry. Titíž lidé pak jedním dechem mluví o pseudohumanistech, trestu smrti pro vlastizrádce a ochraně národních hranic. Ani je přitom nenapadne, že si protiřečí.

Jestli má Evropa nějaké hodnoty, jsou to tolerance, humanismus a mírumilovné soužití různých národů, třeba i bez cel a hraničních kontrol. Skutečný boj se dnes vede právě o tyhle věci. A otevřeně přiznejme, že je neohrožují jen nacionalisté, co už v Polsku a Maďarsku kroutí krkem demokracii, ale i nekontrolovaný příliv uprchlíků. Bez funkční vnitřní bezpečnosti se evropský projekt rozpadne.

Optimisté, co nás ujišťovali, že s uprchlíky nebudou žádné problémy, měli příliš růžové brýle. Každé soužití kultur přináší obtíže a lidé s tak tragickým osudem, jaký mají mnozí Syřané, nemusejí do nového prostředí zapadat snadno. Problémy, jak ukázal silvestr v Kolíně nad Rýnem, už jsou a určitě ještě budou. To jediné, co Evropě zůstává k jejich řešení, jsou ale právě její hodnoty. Nejsou jen slupkou, nadstavbou, která se pod tíhou drsné skutečnosti oloupe. Je to zdroj evropské otevřenosti, podnikavosti a síly. Společnosti stojí a padají s ideály, na kterých vznikly. Ano, jsou to ideály, které málokdy naplňujeme úplně, ale tím víc je musíme připomínat.

Důležité přitom je, abychom tyto hodnoty nejen vyznávali, ale i vyžadovali. Lidé, kteří se chtějí podílet na evropském projektu tím, že tu budou žít, by měli přijmout, že ženy mají stejná práva jako muži, že všechna náboženství jsou rovnoprávná, že homosexuály není možné šikanovat atd. Kdo tomu své chování nepřizpůsobí, tomu můžeme dočasně pomoci v nějakém detenčním centru, ale dlouhodobě nemá v Evropě co dělat. Útoky na ženy, sexuální menšiny či například Židy jsou důvodem k odebrání azylu. Ano, je to kulturní imperialismus, ale Evropa by měla trvat na tom, že rovnost je výš než nerovnost, sekulární zákony výš než náboženské zvyky, svoboda slova výš než právo na úctu k čemukoli, diskuse výš než násilí a demokracie výš než vláda tvrdé ruky. Když to budeme žádat po uprchlících, možná to časem pochopíme i my sami.

Z některých videí, která si islamobijci přeposílají po internetu, to vypadá, že západní Evropa stojí před kolapsem. Německo, Skandinávie, Francie a Británie představují pro tyhle lidi odstrašující příklady, něco jako předstupeň pekla. Politici ODS do omrzení opakují, že multikulti selhalo. Zní to pěkně silácky, což ale nic nemění na tom, že je to nesmysl.

Kdo se na Západ vyjede podívat, vidí, že nějaký jeho kolaps způsobený náporem muslimů, co chtějí zakázat vánoční stromečky, opravdu nehrozí a že se tam multikulti osvědčuje dnes a denně. Vidí funkční a zaběhnuté společnosti, které dovedou své problémy řešit a kde život a státní instituce běží a fungují mnohem hladčeji než u nás. Koneckonců i mladí Češi utíkají na zkušenou do Berlína, Paříže a Londýna, a ne třeba do Moskvy. Lidé vždy hlasovali nohama, kde je lepší civilizace, a kdokoli je svéprávný, bude pořád žít radši v západní Evropě než v Rusku.

Ruska se přitom týká další důsledek nesmyslného rozdělení společnosti na pravdoláskaře a fašouny. Vzájemná nenávist je tak vybičovaná, že kdokoli odporuje našim odpůrcům, zdá se nám automaticky správný. Jako by to, že Putin napadá EU, ospravedlňovalo vše ostatní, co dělá. Nebo naopak, jako by to, že se Turecko Putinovi postavilo a jasně odpovědělo na příhraniční letecké provokace, legitimizovalo styl Erdoğanovy vlády. Je to samozřejmě nesmysl. Že nám soused půjčí v hospodě na pivo, přece neznamená, že může krást ostatním slepice. Když Blesk napíše, že Jana Bobošíková je naštukovaná rachomejtle, nevyplývá z toho, že ten plátek má pravdu i ve všem ostatním.

Můžeme se shodnout na tom, že pražská média hlavního proudu jsou často zaujatá a tendenční. Ale vyvodit si z toho, že Aeronet, Sputnik a Parlamentní listy popisují svět objektivně, je jako provonět si byt výkaly, protože máme trochu zpocené nohy. Ty servery byly usvědčené už z tolika lží, že věřit jim dál je známka nedostatku soudnosti.

Velmoci se ve světové politice nechovají zrovna morálně. Je snadné najít příklady toho, jak USA, členové NATO či EU jednají sobecky a bez ohledu na kohokoli. Turci koneckonců kupují ropu od Islámského státu. Kupuje ji od něj ale i Asad. Spojené státy jistě nejsou vzor ctnosti, ale vyvozovat z toho, že Putinovo oligarchické, mafiánsky řízené a na konzervativní popské tuposti budované Rusko je pro nás alternativou euroatlantického společenství, znamená přidat se k Voldemortovi, protože Brumbál se občas chová divně.

Každý z nás, koho spor o uprchlíky nějak zajímá, má tendenci nekriticky přijímat zprávy, jež podporují naši verzi pravdy. Přesto bychom se vždy měli zastavit a pokusit se zamyslet nad tím, jak moc jsou reálné. A ideálně si je ověřit. Obvykle je lepší dát před sdílením další neověřené pitominy na Facebooku nebo v mailu přednost vlažné sprše nebo samohaně. Je to plodnější činnost.

Nejlegračnější na celém rozdělení společnosti kvůli uprchlíkům je to, že jedné i druhé straně jde v podstatě o totéž. Konvičkovci se bojí násilí, které si spojují s muslimy a jejich džihádem. Havlisté se děsí domobran, agresivních tupoňů, kteří beztrestně vyhlašují, koho všechno budou už brzo střílet. Jedna strana chce bránit demokracii, zákony a evropskou kulturu proti právu šaría. Druhá proti vládám silné ruky a omezování občanských práv.

Sluníčkáři brojí proti rostoucímu vlivu Ruska, měsíčkáři proti rostoucímu vlivu EU. Jedni nadávají na omezování svobody slova kvůli politické korektnosti, a přitom vyhrožují šibenicemi těm, kteří si troufnou říct, že lidem v nouzi se má pomáhat. Druzí žehrají na obviňování z vlastizrady, a přitom žalují prezidenta za výrok, že tato země je naše.

Když se lidi hádají, tak se dobře krade. To je stará politická moudrost. Stojí za to pozorovat, kteří politici přikládají pod kotel, ať už z kterékoli strany.

Jediná cesta, jak se z nechutných soubojů ve vzájemném házení špíny dostat, je najít na obou stranách dost svéprávných lidí, kteří dokážou vyjít z opevněných pozic a pokusí se domluvit na tom, o co jde všem. Pak se můžeme přidat k civilizované Evropě a bavit se o konkrétních věcných problémech místo dalších nesmyslných hádek a radikálních hurářešení, která vymyslí za pět minut v hospodě či kavárně i masařka na zdi.

Někdo možná namítne, že při současném stupni vzájemné agresivity je už snaha najít společnou řeč v rozděleném národě čirá naivita. Ale ve skutečnosti je naivní myslet si, že nějaké řešení vznikne bez takové domluvy. Je naivní představovat si, že ti druzí nějakým kouzlem zmizí, že se nám je podaří vyeliminovat a všechno bude podle nás.

Vylezme ze svých ghett a místo urážek a výhrůžek zkusme pojmenovat společné zájmy. Jinak si při pohledu na nás budou naši potomci nevěřícně ťukat na mozkovnu.