Článek
Zastánci Řeků ve sporu s EU tvrdí, že ubozí Heléni trpí hlady. Že je mezinárodní kapitál vysál pod hranici chudoby a splácení dluhů z nich na generace udělá bídníky v cárech. Odpůrci Řeků naopak opakují, že není větších vyžírků. Že Řekové mají nejštědřejší sociální systém v Evropě, na důchod tam máte nárok od narození a přeplacených státních zaměstnanců je víc než obyvatel. Tak jak to tedy je? To ekonomie opravdu nebyla za 250 let své existence schopna vyprodukovat měřítko, které by spolehlivě řeklo, jak se lidé v té které zemi mají?
Nebo populární uprchlíci. Alarmisté tvrdí, že jde o samé mladé muže. Sluníčkáři kontrují zástupy ohrožených rodin, těhotných žen a bezprizorních dětí. Jedni se dušují, že většinu imigrantů tvoří ekonomičtí utečenci z bezpečných zemí. Druzí se zapřísahají, že většina prchá před válkou, diktaturami a genocidou. Proboha, jak je možné, že můžou vedle sebe tvrdit oboje? To opravdu nikdo neanalyzuje záznamy z uprchlických středisek, které by na to odpověděly?
Možná je ale všechno jinak. Možná, že fakta jsou, odborníci se činí, analýzy dávají jasné odpovědi. Jenom u nás v roklince to nikoho nezajímá. Médiím už dávno nejde o to sdělovat něco o světě. Důležité je jediné: zvýšit čtenost.
Titulky novin i jejich internetových klonů přestaly říkat zásadní informace. Zpravodajské hodnoty ustupují do pozadí, otázky „kdy“ a „kde“ padají na oltář potřebě donutit čtenáře kliknout. Letadlo při přehlídce spadlo na dálnici. Zahynulo sedm lidí říká titulek v den, kdy se u nás koná letecká přehlídka. Že se neštěstí stalo v jižní Anglii, nadpis pomíjí. Novináře a další čtyři ženy našli mrtvé. Policie: mučili je dozvíme se jinde. Název ani první odstavec článku neříkají, že se zločin odehrál v Mexiku.
Strach, hnus, chtíč a ostatní druhy vzrušení zajistí klikanost mnohem spíš než zbytečná pravda. Média nehodlají zjišťovat, jak se opravdu mají Řekové, nebo zda do Evropy prchají rodiny nebo válečníci. Doložená skutečnost by zrušila konflikt, drama, motor debaty. Informační společnost skončila. Surfujeme společností emocí, převlékajících se za názory a dokládaných fakty tím přesvědčivějšími, čím víc jsou vycucaná z prstu.
