Štefan Švec: Politické příkopy mezi lidmi už zasypat nejdou

Znovu a znovu se ozývají hlasy, které vyzývají k dialogu. Historik Michal Stehlík píše o tom, že je třeba pochopit Zemanovy voliče a jejich pocity, zbavit je strachu a dát jim naději pro budoucnost. Kněz Marek Orko Vácha na sebe bere vinu za výsledek voleb, vyzývá k rozhovorům a k naslouchání. Už pět let se ušlechtilí lidé v jednom textu za druhým snaží přimět svou bublinu k tomu, aby se vcítila do frustrací opačné strany, aby vedla diskusi. Nad hlavami jim přitom burácejí sprosťárny a odpornosti z obou zákopových linií – burani, co by měli konečně vychcípat, versus vítači, co by měli viset za vlastizradu. Smutný pohled.

Ve sprostotě si obě armády nezadají. Výzvy k pochopení druhé strany ale probleskávají jen z jednoho břehu. Kupodivu z toho méně úspěšného. Vítězové, kteří by se měli radovat, uvolnit, snad i blahosklonně shlížet na ty, kterým to natřeli, dál vystupují jako věčně poražení. Nikde velkorysost, ani jedna podaná ruka. Nenašel jsem žádnou výzvu k pochopení sluníčkářů. Žádné prohlášení, aby voliči Miloše Zemana vzali v úvahu frustrace havloidů a snažili se hledat společnou pravdu a lepší budoucnost. Proto jsou výzvy smířlivých světců marné. Nejde vést dialog tam, kde o něj stojí jen jedna strana. A pak to nejde ještě pro jeden důvod.

Aby se mohli dva lidé dohodnout, potřebují odrazový můstek. Fakt, na kterém se shodnou, nebo společný zájem, který chtějí naplnit. Ale ony dva tábory v naší zemi nic takového nemají. Nenajdou skutečnost, kterou by viděly stejně. Západní Evropa je buď normálně fungující, civilizovaná společnost, která řeší své problémy postupně, jak přicházejí, nebo území hrůzy před zhroucením, plné znásilňujících migrantů a teroristických útoků. Česká televize je buď důležitá, i když občas chybující instituce, která jako jedna z mála u nás ještě dodržuje nějaké standardy žurnalistiky, nebo propagandistická eurohujerská žumpa, která permanentně útočí na prezidenta a ovládá ji Soros.

Nejde se bavit tam, kde není o čem. Množiny se neprotínají, argumenty nemají na čem stát. Z diskuse se stává ublížené, vzteklé řvaní z obou stran.

Fanoušci Miloše Zemana říkají jeho odpůrcům, že nedokázali přijmout jeho výhru. Že zběsile nadávají a neumějí uznat výsledek demokratických voleb. Ano, přiznávám, vzteku je ve mně občas dost. Ne ale kvůli tomu, že Zeman vyhrál. Je správné, že na Hradě sedí ten, komu dalo hlas víc lidí, byť o chlup. Co mě štve, jsou konkrétní Zemanovy kroky. Když chce pro mé děti zavírat humanitní obory a směrovat je na učňák jako materiál pro montovny, než tam přijdou roboti, a přitom sám posílá dceru studovat antropologii do Londýna, je mi zle. Protože co je pokrytectví, ne-li tohle. Když má vlastní lékařské konzilium na náklady státu, ale babičce s jedenáctitisícovým důchodem vzkazuje, že jí neublíží stovka za den v nemocnici, nejradši bych mu vysypal popelníček na hlavu. Protože co je asociální, ne-li tohle. Když se tváří jako hlas obyčejných lidí, a přitom bere peníze od exekutorské mafie, která ničí životy tisícům, zatínám zuby, protože co je odpornější než podvádět ty, kteří mi věří. Ano, někdy jsem plný zloby. A v těch lepších chvílích vidím, že mi to k ničemu není.

Podobné vzteky jistě zažívá i druhá strana. Nedokážu je přijmout, protože nevnímám nespravedlnost, která je budí. Půlka mé rodiny volí Zemana, půlka z té půlky i Babiše. Všechno jsou to rozumní, zkušení starší lidé. Už pět let se společně snažíme najít společnou řeč v politice, ale jednoduše to nejde. Žádná skutečnost neprorazí slupku přesvědčení a zloby.

Po volbách jsem do Salonu napsal krátký sloupek o tom, že Miloš Zeman se po svém vítězství choval nevelkoryse a že dřív opomíjené skupiny lidí teď konečně rozhodují. Že už si nemůžou stěžovat na nikoho než na sebe, protože politika jede podle jejich přání. Dostal jsem jen dva typy reakcí. Na Facebooku měl příspěvek stovky lajků, sdílení a spoustu nadšených komentářů. Pod webovou verzí článku na Novinkách jsem se v podobných počtech dozvěděl, že jsem zhrzený duševní chudák, který nedokázal přijmout výsledek voleb. Skoro nic mezi, jen totální plus, nebo minus. Půl napůl.

Když vidíme dvě půlky, obvykle tušíme, kde se nacházíme. Propast, která se mezi lidmi skoro v každé rodině, v každé vsi rozevírá, je čím dál hlubší. Nezastavíme-li to, propadneme se do ní všichni společně. Tam, kde jsou síly skoro vyrovnané, nemůže vyhrát jedna strana. Nemůžete navěšet na lucerny 2,7 miliónu lidí, nemáte dost luceren. Nevychcípá 2,8 miliónu těch druhých, od minule jich sto tisíc přibylo. Navíc byste věšeli a přichcípávali vlastní děti, rodiče, sourozence a známé. Není to hezká představa. Jak vypadá rozdělená, nemocná, vzteklá společnost, vidíme dnes v Polsku. Jedna ze dvou podobně silných stran se tam rozhodla, že to přebere navždycky. Je to smutná, absurdní podívaná, a to i pro ni samotnou.

Je marné věřit, že zemanovci prozřou a začnou vnímat protizemanovské argumenty. Je stejně marné myslet si, že antizemanovci budou po volbách držet kušnu a spořádaně se začnou klanět prezidentovi. Ani k jednomu není důvod. Nežijeme už naštěstí v dobách, kdy vítěz bere vše a může si s poraženým dělat, co chce (byť by ty časy někteří neandrtálci rádi vrátili). Vzdejte se naděje, že ty druhé přesvědčíte. V tuhle chvíli to není možné. Přijměme, že existují dva nesmiřitelné tábory, které se neposlouchají.

Abychom se společně nezhroutili do propasti, můžeme udělat jen jedinou věc: spojovat se mimo politiku. Dobře, pořád se budeme lišit v názorech na prezidentské volby, ale to neznamená, že spolu nemůžeme hrát karty. Jet na dovolenou. Vychutnávat kombuchu. Cokoliv.

S půlkou své rodiny si rozumím skoro ve všem, kromě názoru na Zemana a Babiše. Je blbost otravovat si tím větší část života, než je nutné. Politika je jenom malý díl naší zkušenosti. Dnes už navíc politika dávno není o programech, o budoucnosti, o směřování státu. Ani Drahoš, ani Zeman žádný pořádný program pro tuto zemi nepředstavili. Je to hádání dvou fotbalových mužstev a všichni v něm jsme rowdies, protože se to hodí pár oligarchům. Zabavují nás vztekem a politici jim slouží jako figurky, které nám předhazují k uctívání a nenávisti.

Vykašleme se na ně. Pojďme uspořádat koncert Ortelu s Davidem Kollerem, kde budou společně hrát písničky Karla Kryla. Hudba je důležitější než politika. Pojďme si poslechnout debatu Petra Piťhy s Tomášem Halíkem o víře, naději a lásce ve znameních doby, protože víra, naděje a láska jsou důležitější než pření se o dalších urážkách Hradu či z Hradu. Pojďme pro děti uspořádat představení Jiřiny Bohdalové a Marthy Issové, protože děti jsou tisíckrát důležitější než Zeman a Drahoš dohromady.

Když spolu budeme provozovat i jiné činnosti než internetové bitvy, pochopíme, že taky ti druzí jsou lidi. Možná se mýlí, ale jsou fajn. Nechci čekat, až moje rodina vychcípá, a věřím, že by mě nepověsila na lucernu. V politice tu propast už nezavřeme. Musíme to zkusit jinak.