Článek
Vůbec se nám literární figura „veřejné pojištění by nemělo platit rizikové chování“ rozmohla jaksi víc, než je zdrávo.
Problém literárních figur je, že jsou přesvědčivé. Znějí logicky. Pravdivě. Nebudeme přece platit někomu, kdo si za své neštěstí může sám! Tak vás Tolstoj přesvědčí, že nenásilí je přirozené, a Jonathan Swift, že jíst chudé děti je filantropie (najděte si na internetu jeho Skromný návrh). Každou literární figuru ale stačí obrátit a logika se vypaří jako Boris Štastný z vedení pražské ODS.
Kdo si za své neštěstí proboha sám nemůže? Kardiovaskulární choroby vznikají ze stresu, z obezity, z hulení a z vysedávání u Otázek Václava Moravce, kde řeční Boris Šťastný. Veřejné pojištění by tedy nemělo hradit léčbu kuřákům, konzumentům špeku, milovníkům pana Šťastného a lidem s náročným zaměstnáním – zejména politikům a novinářům. Úrazy často vznikají při aktivním pohybu, tedy pokud nejsou důsledkem ochablosti z nedostatku pohybu. Zlomeninu bérce by si měli sami platit především ti, kdo chodí na procházky, a ti, kdo na ně nechodí.
Prakticky všechny lidské úrazy a nemoci pramení v lidské hlouposti, nezodpovědnosti nebo nedbalosti. Dlouhodobé nebo krátkodobé. Horolezci bychom neměli zaplatit zlomenou nohu a alkoholikovi dialýzu ano? A pokud ani to ne, proč vlastně z platu něco odvádět? Povinné zdravotní pojištění je vždycky pojistka na blbost.
Figura „neplaťme nezodpovědným“ připravuje další půdu pro postupující privatizaci veřejného zdravotnictví. Každá skupina lidí označena za „nezodpovědnou“ se bude muset komerčně připojistit. Jde ale o figuru hloupou tak, že bychom proti ní měli být pojištěni.