Článek
Prezident sáhl pro termín, který už měsíce používá přízemí české žurnalistiky, a šikovně na něj nalepil své kritiky jako na mucholapku. Z pražské kavárny učinil slovní celebritu týdne a naplno využil potenciál opovržlivosti, který ten pojem může nabrat.
Pražská kavárna vyvolává u kdekoho nechuť už svou pražskostí. Praha je přeci odtržená od „obyčejných lidí“. Člen pražské kavárny, zdá se, nemůže tušit, o čem je život. Ve venkovské hospodě by působil jako ufon.
Život v Praze je ale stejně skutečný jako život v Podkrkonoší. Ano, shop manager z Václaváku bude v beskydské knajpě za blba, ovšem blbem bude i vedoucí prodejny z Rožnova v putyce na Vinohradech. V Praze žije přes milión lidí, jejich realita je velmi reálná a život o nic lehčí než v Kozovrdech.
Kromě pražskosti vadí na pražské kavárně kavárnovost. Kdo dnes proboha chodí do kavárny? Povaleči – slušný člověk místo vysedávání nad mokačínkem pracuje. Co na tom, že pražskou kavárnou prošel za posledních 150 let skoro každý, kdo v téhle zemi něco dokázal? Co na tom, že básníci jako Seifert, novináři jako Peroutka, politici jako Masaryk či malíři jako Štyrský by se bez ní neobešli? Kavárenské prostředí je nám jako pohrobkům podunajské monarchie vlastní a je pro nás životadárné.
Jedinou oprávněnou výtkou k současné pražské kavárně bývá její uniformita. Skutečně se někdy zdá, jako by všichni redaktoři z Prahy psali stejné články, volili stejného Karla a debužírovali na stejných food festivalech. Je to tím, že dnes ve skutečnosti žádná pražská kavárna neexistuje. Odpůrci Miloše Zemana navzdory jeho výpadům obvykle do kaváren nechodí. Sedí ve svých kancelářích a vydělávají na naddimenzované hypotéky. Jsou si podobní jako šéfkomentátor šéfkomentátorovi. Kdyby častěji vypadli na kafe, hádali by se a vznikalo by něco zajímavého. Naštěstí, mezi mladými se to děje. Kavárny ožívají a znovu generují myšlenky i činy. Miloš Zeman se má čeho bát. V čele kavárenského boomu je ale dnes díky svým Hollanům, Kašpárkům a Jablunkům kavárna brněnská.