Článek
Zvlášť půvabné je třeba to vyprávění, jak se Ježíš spletl.
To bylo tak. Na konci života si, jak všichni víme, chudák Kristuspán užil svoje. Mlátili ho, posmívali se mu, nasadili mu trnovou korunu, nechali ho vláčet těžké předměty a nakonec ho hřebíky přibili na dřevo jako živou nástěnku. Pak umřel. Tři dny strávil v říši mrtvých, načež byl vzkříšen a znovu se objevil na světě, viditelně v lepší formě. A zjistil, že udělal jednu parádní botu.
Co se asi tak člověku stane, když projde nepředstavitelným utrpením, pak si dá exkurzi do podsvětí a vrátí se na svět? Pokud nezatrpkne, zmoudří. Z moudrosti lidské se stane moudrost božská. A Ježíš pochopil, že to s těmi apoštoly zbodal.
Jasně, jsou to milí lidé. Vybral je podle krásných vlastností, dobroty, prostoty a vůbec. Jenže žádný z nich nebude schopný předat Ježíšovu zprávu celému světu.
Ještě tak Petr obejde pár měst, ale nebude to stačit. Ostatní se nechají ve jménu Páně umučit, půjdou do nebe a šlus.
No a co udělá Kristus, který zjistí, že mu to s apoštoly nevyšlo? Otestuje pár dalších učedníků, jestli by to přeci jenom nedali? Vyrobí si Golema, aby měl nějakého trvanlivějšího posla? Ne. Počká si na cestě do Damašku na Pavla z Tarsu. Rozumějte: počká si na svého největšího pozemského nepřítele. Na fanatika, který všechny své síly věnuje pronásledování křesťanů a přidal se nejspíš i ke kamenování prvního z mučedníků Štěpána. Na tohohle příšerného, nesmlouvavého, nespravedlivého protivníka zamává Ježíš na cestě, kterou Pavel jede zatknout zase nějakou další skupinku křesťanů, zjeví se mu v božské nádheře a řekne: „Kamaráde, tebe zrovna potřebuju.“ Pavla málem švihne… a pak učiní z křesťanství největší náboženství světa.
Lidé, kteří umí tohle – kteří dokážou pochopit, jaká vášeň je spojuje s jejich nejhoršími protivníky, kteří ty protivníky díky tomu zvládnou místo nadávek smysluplně oslovit – takoví lidé jsou nadáni moudrostí nikoliv lidskou, ale božskou. Měli bychom se od nich učit. V dnešní uřvané a nesnášenlivé době čím dál víc.
