Článek
V takových bojích se nejčastěji mydlívá starý mýtus s novým. Bojuje se o city, o to, kdo nám bude v historickém ději milý a kdo ne. Než se mýtus může přehodnotit, musí vzniknout jeho první verze. Ustavující a nejsilnější. Zatímco nahrazováním mýtu jen vytloukáme polopravdu polopravdou, přelakováváme už mrtvé loutky jinou barvou, zrod nového mýtu je zásadnější. Vyrábí loutky z dosud živých, rozporuplných bytostí. Z mnoha výkladů se vytahuje ten, který má sílu sám se šířit.
Dvě základní mytická vyprávění, jejichž zrod můžeme právě sledovat, jsou Mašínové a Normalizace. Boj o Mašíny je bojem o osvědčené národní hodnoty. Čeští hrdinové se odjakživa hrdě a trpně obětují pro vlastní pravdu. Svatý Václav v Boleslavi, Hus na hranici, Palach na Václaváku. Mašínové ale reprezentují aktivní odpor, sami útočí. Proto se jejich příběh hodí spíš do polské než do české mytologie. Mašínové jsou pro nás málo oběťmi a příliš vítězi.
S normalizací je to zamotanější. Její výklad otřásá naší národní sebedefinicí. Byli jsme to my, kdo vytvářel tu zbabělou, malou, pokřivenou dobu, nebo to byl někdo, kdo nám ji vnutil? Normalizační zkušenost dodnes tvoří základ našich postojů a chování. Mláďata, narozená po roce 1989, často říkají, že je normalizace nezajímá. Že je pro ně mrtvá jako spory staročechů s mladočechy. Je to logické, důležité dějiny pro každého začínají jím samým. Když se ale studenti hádali o radar, házeli proti sobě argumenty jako Nechceme tu žádnou armádu cizí velmoci či Musíme se chránit proti Rusům. Obě strany se opíraly o zkušenost z let 1968 až 1989.
Mýtus normalizace se rodí ve filmech jako Občanský průkaz, v knížkách pro děti jako Zeď Petra Síse či v knihách Mýty o socialistických časech a Naše normalizace, jež vydal Člověk v tísni, aby dětem ve školách vysvětlovaly, co to normalizace byla.
Podle čeho poznáme, že se tvoří mýtus? Podle boje proti vzpomínkám. Proslulý klip Přemluv bábu zvěčnil figuru Staří vzpomínají jen na to dobré. Když vám vyprávějí o minulosti, nevěřte jim. Je to přístup promyšlený (neobviňuje hodné rodiče a prarodiče z vědomé lži), ale stejně je těžké pochopit, že tak zjednodušený argument dokázal diskvalifikovat živé vzpomínky dvou generací.
I knížky Člověka v tísni opakují znovu a znovu: Proč jsme si vybrali zrovna toto téma? Především proto, že jde o období, na které lidé z řady příčin nahlížejí s nepatřičnou shovívavostí. Dnešní starší a střední generace v něm prožila mládí či produktivní část svého života, a protože člověk většinou raději vzpomíná na to lepší, co ho potkalo, a nepříjemnosti z paměti co nejrychleji vytěsňuje, nastává jakási „filtrace vzpomínek“. (Mýty o socialistických časech).
Co ta slova říkají? – Lidé, kteří nesdílejí náš výklad historie, jsou částečně nesvéprávní, špatně si pamatují a zapomněli pravdu. Jsou pomýlení a je třeba je přesvědčit (Přemluv bábu) nebo jejich výklad nahradit naším, správným (Mýty o socialistických časech). Těžko tento intelektuální přístup nazvat jinak než komoušským.
Mýty o socialistických časech jsou vůbec skvělý název. Ta knížka je totiž mýty nabitá. Rodí se ze základního názoru zdůrazněného dvakrát už na první straně úvodu: Na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic. (…) Byl vadný ve všech ohledech. To je jasně vykolíkovaný mytický prostor. Půlnoční království. Mordor.
Nositeli zla v zemi temna jsou komunisté. Knížka Zeď Petra Síse, psaná původně pro americké publikum, je zobrazuje zásadně s prasečími rypáky. Autoři Mýtů o socialistických časech zase důsledně oddělují „komunisty“ a „lid“. Komunisté lid ovládají, zastrašují, balamutí ho, kupují si ho, terorizují ho, ale v žádném případě s ním nesplývají. S lidem, byť porobeným, je možné se aspoň částečně identifikovat, s komunisty ne. Komunistickou stranou u nás prošlo od roku 1945 do roku 1989 sedm miliónů lidí. Členů strany byl v tomhle národě od roku 1948 vždy, včetně let největších čistek, víc než milión a občas i dva. Komunisté a lid se nedají snadno oddělit. Pro mýtus je ale dichotomie nutná.
Mýtus vyrábí klišé a klišé upevňují mýtus. Klišé komunisty existuje v několika základních podobách. Předně je to fanatická rudá učitelka. Ze vzpomínkové Naší normalizace, druhé knihy od Člověka v tísni, vyskakuje tahle stalinistická babizna skoro dvacetkrát. Mezi její základní rysy patří, že je hysterická, uvědomělá a úplně blbá. Druhým nejčastěji zobrazovaným typem komunisty je estébák a obecně jakýkoliv člen donucovacího aparátu strany. Estébák nemusí být vždy úplně blbý, je ale každopádně zlý z principu, má zálibu v týrání bližních a umí dobře střídat ulízanou slizkost se sadistickým mučením. Dobrý komunista se v čistém mýtu nevyskytuje. Vmýtu znečištěném pamětí živých lidí (Naše normalizace) se na několika místech objeví, proti fanatickým učitelkám je ale v násobné menšině. Odpůrci a zároveň oběti komunistů jsou naopak obvykle nezkažení mladí lidé, jejichž dlouhé vlasy jsou symbolem svobodomyslnosti a kteří poslouchají nedostatkovou západní hudbu.
Mýtus je svou podstatou redukční. Celou škálu dobových charakterů redukuje do několika ikonických loutek a zároveň redukuje i paletu základních lidských otázek do jediné: Vstoupils, nebo nevstoupil? (do strany, do SSM, do ROH, do svazku s StB). Zde se odděluje zrno od plev, nabírá míra viny. Ostatní základní otázky, kterým svět člověka vystavuje (Komu a jak jsem pomohl, či ublížil? Co jsem udělal pro ostatní a co jsem pro ně udělat mohl?) jsou podružné. Mýtus je pravdivější než pravda. Nevítězí tím, že by lhal. Činí jen složitou skutečnost přehledně placatější. Otázka po vstupu jistě byla během socialistických časů jednou z nejdůležitějších. Normalizace jistě neměla nouzi o hysterické učitelky a sadistické estébáky. Mýtus ale pomíjí to, co do něj nezapadá: starší, nemístně „sentimentální“ lidé si občas vzpomenou na komunistu, který byl zároveň odborník ve svém oboru. Takové doložitelné postavy jsou ale pro mýtus nebezpečné. Proto nikdy sám od sebe nepřipouští jejich existenci. V Mordoru přeci musí být špatně všechno, všude a vždycky. Obdivuhodně důsledné peklo proniká až do školní jídelny: Nepoživatelná UHO (univerzální hnědá omáčka) byla na jídelníčku několikrát týdně, maso bylo tuhé a samá šlacha. To, s čím je možné se i dnes občas setkat, bylo dříve naprosto běžné. Když některé dítě nechtělo oběd dojíst, stoupla si učitelka či vychovatelka nad jeho stůl a čekala, až do sebe tu věc na talíři pod vidinou trestu nedobrovolně naláduje. Nedojídání, tj. plýtvání socialistickým hovězím, kuřetem, škubánky či šiškami, se neschvalovalo: „Děti v kapitalistických zemích (…v zemích třetího světa) hladoví a ty se ofrňuješ nad tak dobrým masem?!“ křičela nejedna soudružka na žáčka. (Mýty o socialistických časech, kapitola Teror školní jídelny).
Nejkrásnějším příkladem mýtu o normalizaci je film Občanský průkaz. Snímek začíná pohledem na červené trenýrky žáků ve školní tělocvičně, sexuálně ikonický módní doplněk, který se už sám stal normalizačním klišé. I dál stojí na nostalgickém fetišismu k pytlíkům na mléko, rudým karafiátům na školních slavnostech, heslům na nástěnkách. Z obsesivně přesných detailů čerpá věrohodnost, kterou naplňuje totálně neskutečným příběhem o dospívání čtyř mladíků. V něm je obsažené všechno: sympatičtí vlasáči, hnusný policista s ještě hnusnějším synem, major, který neumí číst a psát, hysterické učitelky vylučující na stranické schůzi ze školy hodnou mladou kolegyni, obdiv k západní hudbě, hrůza z vojny, slizký komouš píšící anonymy a zneužívající vlastní dceru a bezdůvodná policejní šikana. V Občanském průkazu jsou politicky přesně uvědomělé (na jedné i na druhé straně) už desetileté děti. Mýtus musí mít na dobro a zlo rozdělené úplně všechno.
Chybou děl jako je Občanský průkaz není jejich falešnost. Problém je, že takhle shrnutá klišé plodí mizerná vyprávění. Ve srovnání se silou popisů Havlových, Hrabalových nebo Kunderových jde o mechanické konstrukce bez života. Jejich autoři jistě nejsou tak zlí jako normalizační falšovatelé historie. Jsou jen stejně hloupí.
Knížka Naše normalizace obsahuje vzpomínky na tu dobu od 33 lidí a ukazuje její zvrácenost mnohem líp než schémata ostatních zmíněných děl. Popisují otrávený vzduch na veřejných schůzích, strach říkat dětem pravdu, aby se neprořekly ve škole i žoviální bodrost koryfejů moci. Problém není ve vzpomínkách, ale v přístupu editorů: Nežádali jsme o příspěvky ty, kdo „za Husáka“ bez skrupulí dělali kariéru, nezajímali nás funkcionáři KSČ ani další aparátníci. Chtěli jsme, aby o normalizaci psali především lidé, kterým režim po sovětské okupaci vadil.
Jistě mají právo stavět si sborníky, jak chtějí, byť jsou určené do škol. Podřezávají si tím ale vlastní větev. Psát podobná slova do knihy, která pravdivě líčí komunistickou alergii na svobodnou výměnu názorů, znamená říkat: Víte, já jsem taky tak trochu cenzor. Jestli chcete, hledejte si opoziční názory jinde, ale v mé verzi dějin je nenajdete.
Tento článek nehodlá normalizaci hájit. Šlo o období křivé po částech i v celku. Ale přijmout optiku knih z Člověka v tísni znamená dobrovolně vykleštit vlastní historické myšlení. Znamená to zpívat jasným hláskem píseň o přesně vymezeném dobru a zlu. Nic proti černobílým pohádkám, děti je potřebují k orientaci ve světě. Ale mají-li jednou zlu taky čelit, musejí zjistit, odkud pochází, čím začíná a proč k němu samy cítí nutkání.
Největším nebezpečím popisovaného mýtu je důsledné oddělování normalizace a dneška. Nejmladší generace z něj nijak nepochopí, proč je podnikatelská kultura v téhle zemi pořád založená na manýrách veksláckého podrazáctví. Proč u nás státní správa dál funguje jako výtah k výhodám pro vlastní rodinu a známé. Proč doktoři, soudci v síních i na fotbalových hřištích berou úplatky a proč jim je dáváme. Proč zaměstnanci firem a korporací znovu spořádaně opakují polodebilní hesla, aniž by jim byť i na vteřinu věřili, a proč jim ta hesla přesto zamořují mozek i duši. Tedy v základu to, že špatnost normalizace nepramenila jen z východu či z nějakého metafyzického gejzíru nepochopitelného zla. Že šlo o prostou domácí malost, strach o kariéru a lačnost po penězích, které přežily dodnes. A že je my, jejich rodiče, předáváme i jim samým, pročež se s normalizačním stylem uvažování budou muset samy vyrovnat. Naštěstí už vedle dalších, lepších výzev, které jim svět klade. To vše rozhodně neříká, že dnešek je stejný jako normalizace. Jen že malost u nás neskončila cinkáním klíčů a že jí svoboda v některých podobách dala i rozkvést.
Mimochodem Naše normalizace je trefný název. Normalizace je totiž naše už dlouho. Minimálně od Bílé hory tu přebírá jeden směšný systém žezlo od druhého a všechny začínají tím, že ukážou (obvykle právem) přes zvětšovací sklo nenormalitu toho předchozího. Zvrhlost minulosti má potvrdit legitimitu současnosti. Má sloužit jako argument, že současné je normální, což ale zatím nikdy nebyla pravda.
Boj proti minulému má u nás často podivnou podobu absolutního popírání. Daří se mu svádět část kritické energie společnosti ke slepé střelbě do mrtvých, dobře uleželých cílů. Tak u nás kapely, které by jinde kriticky reagovaly na to, co se děje kolem nich, poskakují v tričkách s přeškrtnutou rudou hvězdou na koncertech proti KSČM, která tu už dvaadvacet let za nic nezodpovídá. Připomínají tím ty prozíravé lidi, kteří ve volbách roku 1933 varovali před návratem Habsburků. Za dveřmi už ale stál jiný sekáč.
Schopnost přizpůsobit se novým podmínkám se u nás replikuje v podobě talentu přikrčit se, donášet, zradit sama sebe pro drobnou kariéru v mezích zákona a dojímat se nad nedostatkovými, vymyšlenými hrdiny. Tedy v podobě toho, co najdeme zobrazené ve Švejkovi, Kondelíkovi, panu Broučkovi a u Nerudy a co tvoří náš originální národní charakter, který Kafka, Havel a Hrabal učinili skoro metafyzickým, charakter, který období let 1968–1989 nevytvořilo, ale jen vytáhlo na světlo a učinilo státotvorným.
Kritik Štefan Švec
Dnešek je po Masarykově Československu a kratičké chvíli Pražského jara prvním obdobím, kdy si normalizujeme po svém. Mýtus dnes už nevzniká řízeně, společenství si svou historii upravuje dle vlastních podvědomých potřeb podobně, jako to dělá každý z nás osobně. Chceme mít ze života i z dějin pěkný, smysluplný příběh. Ne všechny podzemní touhy ale vedou člověka ke štěstí, ne všechny přijaté příběhy činí společenství úspěšným.
Husákovi vnuci vnímají nedávnou historii v pojmech špatných, placatých vyprávění typu Občanského průkazu. Dá se to ověřit na libovolném internetovém fóru, kde se mladí o dějinách baví. Existují ale i alternativní výklady. Historici zaznamenávají vzpomínky, Michal Pullmann popisuje politický kontext, ale vrstevnatější pohled na normalizaci najdeme i v Hřebejkově Pupendu. Teprve až (a pokud vůbec) další generace přijmou složitější pohled na dějiny, až se nám povede vytvořit užitečnější, strukturovanější mýtus, teprve pak budeme mít šanci se jako společnost normalizace v sobě zbavit.
