Článek
Hlas lidu je ke slavným nemilosrdnější než nekrology. „Lanďák byl imrvere nalitej, to asi nebylo ani hraný a místy blábolil úplně z cesty,“ píše divák Enšpígl na ČSFD k Landovského poslední velké roli. „Krampol a Landovský jsou buď opilí, nebo se právě opíjejí a tak dále a stále dokola,“ přidává Slarque o kus dál. Jejich komentáře rozhodně nejsou výjimečné.
Ne, nechci tu naprskávat, že Pavel Landovský byl ožrala, hulvát nebo buran. Byl ale herec tak typový, že většina jeho rolí vycházela z podobné šablony. Když někdo potřeboval do filmu přiboudlého opilce, věděl, kam sáhnout.
Člověk, který psal divadelní hry, patřil k nejbližším přátelům Václava Havla a dovedl se v cizí řeči prosadit v divadle evropské úrovně, nebyl buran. Něco z té šablony ale k Landovskému sedělo. Hlavně to, že kašlal na společenské konvence a byl mu protivný uhlazený svět.
Originalita je základní fetiš dneška. Nějak originální je každý, jehož zadek někdy hrcnul na pražskou kancelářskou židli. Všichni jsme ale originální stejně. Každý máme nějaký ten „projekt“, každý bychom si jím rádi jednou vydělali na vilu v Bretani, všichni si hledáme co „nejkreativnější“ job. Skuteční originálové, jejichž cesta jde mimo značkové eskalátory naleštěné kreativity, ale vymírají. Lidé, kterým jsou naše pseudohodnoty opravdu ukradené, postavy jako Miroslav Tichý, Ivan Jirous, Milan Kozelka nebo Pavel Landovský, mizí jako jednohubky z rautu a nikdo je nenahrazuje. Společnost, jejímž hlavním zájmem je podle nedávné volební kampaně vyhnat bezdomovce z ulic, by nikoho takového stejně neocenila.
Kritik Štefan Švec
Když Alexandr Veliký potkal opilce Díogena, sedícího v hadrech před sudem, tak se mu poklonil. Kdyby nějaký podradní z důležité politické strany potkal na ulici Pavla Landovského, možná by povolal policajty se psy. Člověka od nečlověka dnes totiž dělí správný deodorant a tvůrce je ten, kdo má mobil od eplu.
