Štefan Švec: Muzeum kamene trvalejší

Nejvíc jsem se těšil na velrybu. Začal jsem ale pochopitelně tím nejnudnějším: geologickou expozicí. Pečlivě jsem prošel sál s nerosty. Pak stejně pečlivě sál s horninami. Nevím už, co za balvany bylo ve třetím sále, ale v půlce jeho procházení skončila otevírací doba a rodiče na mě čekali pod schody. Od té doby mám ke kamení komplikovaný vztah.

Náš syn miluje kameny odmalička. Úlomky křemene či žuly si nosí domů po kapsách, plní jimi šuplíky a každý kus štěrku mu přijde neodolatelně originální. Tak nějak musí pánbů vidět lidi.

Od chvíle, kdy byla znovuotevřena hlavní budova Národního muzea, jsem se těšil, že tam synka zavedu. Velryba ho nezajímá, ale slíbené tři sály plné šutrů v něm vzbudily nadšení. Dokonce s sebou chtěl vzít do expozice Fandu, svůj oblíbený čedič.

V neděli po obědě byl vstup do muzea příjemně nabit očekáváním. „Tugedher, nebo netugedher?“ zeptala se pokladní dvou Číňanek před námi, jak chtějí platit. „Vůbec neumějí anglicky,“ postěžovala si nám. „Ve druhým patře je velryba, to se mladýmu bude líbit,“ dodala.

Začali jsme tedy tím nejnudnějším. Velryba ve druhém patře vážně byla. Trochu mě překvapilo, že tam nebylo nic jiného. A v prvním patře taky ne. „Kde je geologická expozice?“ zeptal jsem se kustodky. Uklidnila mě, že v bezpečí. Zatím se staví.

Vydali jsme se do Pantheonu, ale většina bust byla v bronzu. Ze zoufalství jsme se jali obdivovat nově vyleštěné kamenné sloupy a schodiště. Naštěstí se v přízemí zjevila výstava s náhodně vybranými předměty z muzejních sbírek. A v ní moldavit a zkamenělá vážka.

Když jsme, uspokojeni vltavínem, chtěli z muzea vyjít, starší muž s visačkou nás pečlivě oddirigoval z jedněch ven otevřených dveří do druhých ven otevřených dveří hned vedle, kde je prý východ. Ohlédli jsme se a spatřili, že u každých ze tří ven otevřených dveří stojí muž s visačkou a šíbuje příchozími a odchozími do jiných ven otevřených dveří, aniž by to mělo důvod. A tu jsem řekl synovi: „Zde vidíš, potomku, věc v tvé vlasti nejkamennější. Zbytečná pravidla, malicherně vymáhaná pro větší zmatek.“