Článek
Turistický ideál je autentické, nepřeplněné, čisté a zajímavé místo s přívětivými obyvateli, co se k cizincům chovají s nezištnou pohostinností, místo aby z nich dojili eura a prodávali jim čínské napodobeniny rukodělných nesmyslů, které nesnášeli už na své prababičce.
Jakmile se někde na světě podobné místo vynoří, okamžitě ho obsadí turisti a začnou nadávat, že je zkažené. Přívětiví obyvatelé totiž, místo aby se zruinovali nezištnou pohostinností k tolika lidem najednou, dorovnají nabídku poptávce a vznikne turistické letovisko, peklo hledačů autenticity. Další a další opakování tohoto procesu vedou nakonec k tomu, že autentická zůstávají na světě jen místa tak hnusná, nepříjemná a nezajímavá, že se tam žádnému turistovi nechce.
Turista je bytost paradoxní a stejně nešťastná jako fyzik, který touží po nezúčastněném pozorování, jenže mění pozorované už tím, že pozoruje. Český turista je paradoxní dvojnásob.
Jsme dost možná jediný národ na světě, který kašle na svoji diasporu. Čechy a Moravany, co se natrvalo odstěhovali ven, považujeme prakticky za cizince a oni se tak vidí i sami. Češi v exilu se nikdy zvlášť nevyhledávali. Zatímco Poláci, Číňané nebo Italové mají v cizině vlastní čtvrtě a soběstačné komunity, Čecha jiní Češi za hranicemi víceméně štvou. Platí to i pro dovolené.
U výpravy dejme tomu do Nigérie, kam jeden vyrazí za dobrodružstvím, připadá si jako Hanzelka se Zikmundem dohromady, a nakonec v nejodlehlejším místě země narazí na bandu ožralých krajanů, se není čemu divit. Ale proč se na rozdíl od Italů nebo Francouzů nahlas nedružíme ani v takovém Řecku? Vždyť je nás tam v létě tolik, že některé restaurace mají v menu „pivo – půl litra“.
Každý český turista zvyšuje počet českých turistů v místě, kam odjel a kde ho čeští turisté štvou. Je divné, že náš specifický přístup k turismu ještě nemá svůj vlastní literární žánr. Jasně, Viewegh napsal Účastníky zájezdu. Viewegh je vůbec z našich literátů nejbystřejší. Jenže kdo to dál zvládne aspoň tak jako on?
