Článek
Muslimům, z nichž někteří jsou rouháním zvlášť posedlí, a dokonce za něj leckde i zavírají a popravují, by někdo mohl říct, že v koránu se urážky proroků připomínají na mnoha místech a jen málokdy se řeší násilím. Křesťané, kteří v jiných zemích obnovují protirouhačské zákony, by si mohli uvědomit ještě další věci.
V biblickém desateru se říká: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ Katolický katechismus to překládá jako: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ Dětem se to vysvětluje tak, že se nemají rouhat a klít.
Rouhání, jak už jsme si řekli, nadarmo není. Obvykle je to vědomý zápas, potýkání, čestná věc, která může protivníka s tak absolutní převahou spíš těšit.
No a klení… šmarjápanno klení! Představte si, že máte dva šutry, na nich místa asi tak na deset příkazů všemu lidstvu na věky, a vy tam vrazíte zákon proti klení?! Jakože hlavně aby někdo neřekl „sakra“ místo „do prdele“? Není spíš dobře, že má někdo ta svatá jména tak hluboko v sobě, že mu je podvědomí vyplavuje při všemožných příležitostech?
Ne. Rouhání a klení není to, před čím desatero varuje. Není v něm napsáno: „Budeš mluvit o Bohu uctivě.“ Je tam: „Nezneužiješ jména Hospodina.“ Korán zase píše: „Nechte být ty, kdo jména Jeho překrucují – ti budou odměněni za to, co činili.“ A varuje před těmi, kdo o Bohu lžou.
Skutečný význam biblického přikázání i koránských veršů je právě tohle. Všichni, kdo mluví za Boha, ať už se jmenuje Alláh, nebo Hospodin, všichni, kdo se za něj urážejí, jsou ve velmi vážném podezření, že berou jeho jméno nadarmo. Že místo aby mluvili o vůli Boží, mluví o vůli svojí. Že používají Boha jako paralyzér ve svých vlastních malých rvačkách. O tom by se měly učit děti, pokud mají ve škole náboženství, a před takovými lidmi by je měly varovat katechismy.
