Hlavní obsah

Štefan Švec: Křehkost

Právo, Štefan Švec, SALON

Milan Kundera, narozený na apríla s příjmením, které v nových a nových generacích středoškoláků budí gejzíry hormonálního humoru, píše celý život o smíchu. Směšné lásky začínají povídkou Nikdo se nebude smát. Po povídkách přichází román Žert, za čas Kniha smíchu a zapomnění.

Foto: Gallimard, ČTK

Milan Kundera

Článek

Žádný z těch textů není vtipný. Naopak, tyhle i ostatní Kunderovy knihy jsou bez výjimky tragické. Jediný žert, který Kundera prózu za prózou probírá, je ten, jímž si z nás vystřelil neexistující Bůh, když nás nedokonalé vrhl do lhostejného světa bez možnosti si porozumět.

Životy spisovatelů mají sklon vypadat jako příběhy z jejich knih. Milan Kundera, jenž svou privátní existenci uzavřel před světem za sedm bran a i dlouholeté přátele, kteří se o něm veřejně zmíní, neváhá odstřihnout jako odumřelou kůži z paty, se propírá na inťošských večírcích. Čím víc se halí, tím hloub je odhalován. Zaručené fámy o něm patří ke spolehlivým hybatelům chytřejších hospodských debat. A nakonec se obrazu člověka, který se svou veřejnou podobu snaží kontrolovat úporněji než svého času David Bowie, v jeho vlasti zmocnili myšlenkoví ploštěnci, napjali ho na trapnou, ze všech stran ostudnou „udavačskou“ kauzu z roku 1950 a zredukovali katedrálu spisovatelova osudu a díla na smyšlené morální dilema z mravoučných brožur.

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec

Nedivím se, že Kundera oslovuje radši svět než Česko. Kdo z nás by to nedělal, kdyby mohl. Doufám naopak, že čím dál víc českých spisovatelů dokáže tak jako on mluvit ke světu a čím dál víc českých čtenářů to po nich bude chtít.

Heroická Kunderova snaha o dokonalost a vypěstovaný literární autismus, který ho nutí znovu a znovu slovo po slovu procházet vlastní texty i jejich překlady, jsou rovněž pochopitelné. Zároveň jsou tragikomické, protože odsouzené k selhání. Všechno je marnost. Chyby se nakonec objeví, dezinterpretace nastanou, lyrické mládí se vynoří, pitomci rozžvaní, zfalšované věty rozeběhnou do světa. Kundera, který se chtěl rozplynout za svými pečlivě broušenými texty, zůstane stát jako nahrubo přitesaný pomník posledního z hrdinů uplynulého času. Času, ve kterém romány ještě dokázaly vznášet nárok na všelidskou výpověď, byť byla melancholická a o věčném nedorozumění. Času, kdy jsme se neřadili jen do zájmových skupin, ale byli jsme nejvíc ze všeho lidmi, spojenými vědomím absurdity bytí. Času, který neexistoval, ale byl krásný.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám