Článek
Význam amerických prezidentských debat se smrskl na to, který z kandidátů podle bleskového průzkumu mezi televizními diváky zvítězil. Hodnotí se, kdo byl agresivnější, kdo lépe odpovídal na útoky a kdo dovedl vyvést soupeře z míry. Jde o box v křeslech nebo na stupíncích, jedna z debat se dokonce odehrála v aréně jako gladiátorský zápas. Trochu to připomíná hip hop battles.
Proč ale proboha kandidáti vůbec něco říkají? Nemohli by na sebe jen tak prskat, případně jódlovat a trumfovat se, kdo to vytáhne výš? Lidi stejně zajímá jen vítězství a prohra. Obsah slouží jako zbraň, není sdělením.
Sportovní nebo válečná terminologie vyhovuje médiím, protože je přehledná a generuje napětí. No a médiím se všechno postupně přizpůsobí. Tak všichni víme, kdo vyhrál v senátních volbách, ale nikoho už nezajímají analýzy, co to vlastně znamená. U filmů je důležité, který dostal Českého lva, u knížek, která má Magnesii Literu. Nemluví se o obsahu, ten se odbude dvacetivteřinovou anotací o ničem. Důležité je vítězství či porážka, ocenění je známkou kvality.
Kritik Štefan Švec
O vítězství v televizi bojují kuchaři, zpěváci, kadeřníci, o ceny se perou výtvarníci a hudba se měří podle hitových žebříčků. O tom, co je kvalitní, rozhodují čísla, pozice, srovnávání.
Harold Bloom postavil svůj Kánon západní literatury na tom, že všichni se snaží vyrovnat se se Shakespearem a jsou pod ním seřazeni podle své univerzální literární kvality. Jenže on aspoň tu kvalitu ještě uměl popsat a rozebrat. V médiích by z jeho knihy zbyl žebříček Shakespeare – Dante – Goethe. Psát, co to znamená, už by bylo moc písmenek najednou.
