Článek
Po výstavě Karla Malicha (která je k vidění v Jízdárně Pražského hradu a je mimochodem krásná) běhají o víkendech děti uměnímilovných rodičů od obrazu k obrazu, od reliéfu k reliéfu, od drátěné zachumlaniny ke drátěné zachumlanině. „Jé, tati, tati, plachetnice!“ volají, „Co je tam napsáno? Jak se to jmenuje?“ Uměnímilovný rodič důstojně přistoupí k cedulce a čte: Kompozice IV. „Jé, tati, tati, tlusťoch s brejlema!“ volají děti, čímž nechtěně urazí několik kolemjdoucích, a tak rodič urychleně znovu přistoupí k cedulce a čte: Krajina.
Nechci tím vůbec říct, že Karel Malich neumí nazývat svá díla. Naopak, vedle všech těch Bez názvu a Černý reliéf II. má i obrazy pojmenované jako Sestupuji z kameneckého kopce a za mnou na severní obloze neznámý zdroj energie. Obecně po světě existuje spousta výtvarných děl, ze kterých teprve jejich jméno dělá umění. Nicméně návštěva výstavy, která alespoň často probíhá jako volný těkavý pohyb od cedulky k cedulce, je pro mě čím dál víc míjení se samotným smyslem výtvarna.
Říci, že vizuální umění a literatura používají různé jazyky, je banální. Z jednoho jazyka se přeci vždycky dá aspoň částečně překládat do druhého. Jenže s výtvarnem a literaturou je to spíš tak, jako by se báseň v jednom jazyce dala přeložit do tisíce různých básní v tom druhém (a naopak). Většina dobrých výtvarných děl může mít spoustu názvů a všechny budou přesné. Myslím si, že malíři často pojmenovávají své věci jenom proto, aby byl jednou jakž takž pořádek v aukčním katalogu.
Kritik Štefan Švec
Možná by stálo za to, pomíjet na výstavách cedulky. Aspoň občas. Tvořit si vlastní názvy jako děti. Ty děti, které u vrcholu výstavy Karla Malicha, plastiky Lidsko-kosmická soulož, volají na své velké vševědoucí vzory: „Jé, tati, tati,
vzducholoď! Jak se to jmenuje?“ Tu uměnímilovný rodič oprávněně odpoví: „Eee, děti, to opravdu není důležité.“
