Článek
Pro nás už ztratilo jakoukoliv autoritu. V bulváru nejde odlišit falešné zprávy od pravých, politici od Clintona po Haška lžou s čumáčky plnými ryzí upřímnosti, umění a věda vznikají proto, aby nesly reklamu. Všichni víme, že kdokoliv může říkat cokoliv a důležitá je originalita, nikoliv pravdivost.
V dobách barokních knižních vater bylo vše jinak. Knížky kacířů nehořely proto, že by nesly jiný názor, ale protože podle majitelů sirek (to je ahistorická blbost, sirky tehdy nebyly) vyprávěly nepravdivou verzi světa. Bylo třeba je zničit, protože lhaly. Slovo znamenalo obraz skutečnosti a bylo její zárukou. Lživé slovo znamenalo pro skutečnost ohrožení.
Chceme-li to aspoň trochu pochopit, stačí se podívat, co se dneska děje s fotografií. Photoshop zvládne vymazlit člověka tak, že ho nepoznáte. Na YouTube vidíme ukázky toho, jak se tuní modelky, a nestačíme zírat. Když prostějovský Večerník potřeboval fotku agresivního Roma a žádnou neměl, prostě ho předělal z Číňana.
Kdykoliv něco takového odhalíme, máme ale pořád pocit svatokrádeže. Prostějovští mají ostudu, fotožurnalistické soutěže odmítají moc upravené fotky a feministky chtějí, aby obrázky vytuněných modelek nesly jasné označení, něco jako geneticky modifikované potraviny. Retušéry už sice neupalujeme, ale podvodníci to pro nás trochu jsou. To ale nebude trvat dlouho. Tak jako se dávno nedá věřit slovům, brzo bude normální nevěřit fotkám. A samozřejmě filmům, protože ty se dají taky upravit, zvuku, protože se dá stříhat, chutím, barvám a vůním, protože všechno může být dochuceno, aromatizováno a přibarveno.
Kritik Štefan Švec
Žijeme ve světě, který je automaticky podezřelý a pravděpodobně zmanipulovaný. Máme sklon věřit tomu, čemu věřit chceme a k čemu nás vychovali – celý Západ naletěl na vtip čínského satirika o psech, kteří roztrhali Kimova strejdu. O šálivosti světa víme své, jen jsme si ještě nevytvořili nástroje, jak s ní pracovat. Žijeme a budeme žít ve světě nedůvěry. A musíme z něj postavit něco smysluplného.
