Článek
V Salonu vyšel před necelým rokem rozhovor s režisérkou filmu Sufražetka Sarah Gavronovou. Snímek má zobrazovat boj za volební právo žen v Británii asi před sto lety. To je super, sufražetky byly obdivuhodné ženy. Problém je, že Gavronová natočila novodobou kopii sovětských budovatelských filmů.
Mladá pradlena Maud, jíž ani mnohaletá dětská práce, sexuální zneužívání a každodenní dvanáctihodinové směny v jedovatých výparech nezabránily získat fyziognomii hollywoodské princezny, je na začátku naivní matkou, která své vykořisťování bere jako neměnnou danost. V průběhu filmu projde (s pomocí pokročilejších žen) příkladným sebeuvědoměním. Společnost jí zničí manželství, odejme syna, vězní ji a mučí, ona však s rostoucí genderovou hrdostí všechna protivenství překoná a v závěru odchází do davu zářících postav k lepší budoucnosti.
Maud se celý film tváří jako raněná vlahooká laň. Zorničky se jí rozzáří jen v okamžicích, kdy smí naslouchat kvalitní agitaci, přerušované ovšem policejní zvůlí.
Násilí vůči ženám je v Sufražetce záhadně bezdůvodné. Policisté bůhvíproč mlátí pokojně protestující ženy do břicha a kopou ty, co už leží na zemi. Muži obecně, i ten jediný s ženským hnutím sympatizující, nakonec vždy selžou. Většinou jde o násilné, zbabělé a bezcharakterní tvory, o které byste si neopřeli ani transparent. Ve filmu nescházejí magické ingredience budovatelské estetiky jako „kniha, která inspirovala mnoho žen, přečti si ji“, ďábel-pokoušeč nebo vášnivé poselství, které mučednice ženského hnutí stihne pronést před svým sebeobětováním.
Co v Sufražetce chybí úplně, je smích. Pokrokové ženy se zasmějí jen jednou, když pod nimi praskne postel, což je přesně ten typ cudného, nepodvratného humoru, který nalézáme v socialistickém realismu. Skutečné sufražetky přitom byly extrémně po anglicku vtipné. Není to jediná historická nepřesnost. Muži sympatizující s bojem za práva žen, kterých byla spousta, se až na jedinou nemohoucí výjimku ve filmu nevyskytují. Emily Davisonová, jejíž smrt pod koňskými kopyty snímek ukazuje jako vědomou oběť, nic takového neplánovala. A tak dále.
Feminismus bývá často viněn z toho, že vědomě míří k nové totalitě. Není to pravda. Nicméně nebezpečí ponoru do hustých rudých vod tady přesto je – tím spíš, že si ho řada feministek a feministů včetně režisérky Sarah Gavronové nejspíš neuvědomuje.