Článek
Vedle čím dál větších peněz se to v literatuře hemží taky čím dál mohutnější masou revolucionářů. Dobře, zatím nevydávají ty knížky, co se na ně vyplatí dělat plakáty v metru. Jinak ale celé literární ghetto už několik let bzučí debatou o angažované literatuře, každý druhý autor a každý první teoretik už se k ní vyslovil, básně v časopisech duní aktuálními problémy a satirickými společenskými šlehy. Múzy se otřepaly z depresí a začaly číst noviny.
Zákony literárního vývoje říkají, že co řeší pár podivínů po literárních kavárnách, z toho bude za deset let mainstream. Známky toho, že změna systému začíná být cool, jsou už tady. Komik Russell Brand vykřikuje hesla o revoluci v interview s Jeremym Paxmanem (britský Václav Moravec, jenom krásnější). Průmysl duchovněmotivačních publikací o tom, že peníze nejsou důležité, je nejspíš jedním z nejvýdělečnějších odvětví kultury vůbec. Michal Viewegh a Miloš Urban používají literární nešvary k tepání nešvarů doby. A dokonce i jediný český básník, kterému přijde na čtení dobrovolně někdo jiný než rodina, Jan Těsnohlídek mladší, si udělal jméno na básničkách kritických ke společnosti.
Dá se čekat, že se zanedlouho dočkáme nových plakátů na eskalátorech. Po Padesáti stínech Adama, 80 dnech barvy dychtivosti, 1460 záblescích slin nadrženosti a dalších tlustospisech, co vyzobávají zbytky po E. L. Jamesové, nastane doba rudých obálek. Nakladatelé budou radostně bořit kapitalismus pomocí reklamy a nadprůměrných zisků. Spisovatelé se zase jednou stanou svědomím národa a budou si připadat důležití. No a pak přijde někdo, kdo opravdu nějakou revoluci udělá, a zavře jim tlamy.
