Článek
Rituálně si odplivnout nad produkcí vydavatelství Česká muzika je sice mezi námi chytrými nutné, přesto se pořád zamýšlíme nad tím, co oni mají a my ne. Proč si většina koupí radši slizkou produkci kapely Peterka a spol., a ne poslední Jablkoň? Nejobvyklejší odpovědi jsou dvě.
V první z nich se tvrdí, že lidstvo je čím dál blbější. Hollywoodský film Absurdistán (anglický název Idiocracy je přesnější) popisuje rok 2505, ve kterém se po nepovedeném pokusu probudí průměrný americký voják ze současnosti a zjistí, že se stal nejinteligentnějším člověkem na Zemi. Lidstvo zblblo z reklam (a proto, že intelektuálové nesouloží).
Jedna ze scén ukazuje narvané kino, ve kterém se dvě hodiny promítá prdění. S podobně apokalyptickou vizí v hlavě se část kultury uzavírá do ghetta a odmítá s degenerujícím občanstvem komunikovat. Petr Král píše skvělé básně pro sebe a sobě podobné a na publikum (přinejmenším navenek) kašle.
Druhá odpověď se snaží velké umělecké výkony zpopularizovat. Ukazuje, že přeci nejde o nic těžkého a že i Holanova poezie může být prča. A tak se pořádají čtecí maratóny, obrazy se žehlí na trička, symfonické orchestry hrají numa numa jej a rockové kapely vaří medley z Bacha.
Kritik Štefan Švec
Obě ty snahy jsou obdivuhodné, ale žádná neřeší základní problém: Proč je vysoká kultura spoustě lidí nepříjemná? Kdyby šlo o ignoranci, dalo by se s tím pracovat, ale obvykle jde opravdu o hlasité znechucení. O odpor vyvolaný nepřijetím a pohrdáním z druhé strany. Vy se nám díváte svrchu na Mistříňanku? Tak si strčte Bittovou vítekam. Už jen to, že se zastánci jedné kultury staví výš, vyvolává v národě, který tradičně nenávidí šlechtu, boháče a jakoukoliv jinou formu předpokládané nadutosti, zuřivý odpor. Tak jako odmítáme přijmout za metu salonní kulturu stolování a pařížskou kulturu oblékání, nehodláme považovat za měřítko vkus nějakých snobů. Jsme v tom mnohem blíž Američanům než sousedním evropským národům. Je to dobře? Je to špatně? Netroufám si říct.
