Článek
„Já teda poezii nečtu,“ říká moderátor David, „ale než jsem šel dneska do studia, otevřel jsem to tvý dílko a dvě tři pasáže mě fakt zaujaly. Ty loupežníci s tou depkou třeba.“ „Dík,“ odpovídá Mácha. „Já mám taky depky,“ přidává se druhá moderátorka Karolína, „a co ty, máš depky?“ „Mám,“ odpovídá Mácha. „A co při tom cejtíš?“ ptá se Karolína. „No… je mi smutno,“ říká Mácha a začíná si připadat tak trošku jako debil.
Samozřejmě že literatura, zvlášť mladá, potřebuje propagaci. Když Petra Soukupová dostane Magnesii Literu, vynese ji to díkybohu do všech novin. Co v těch novinách vyjde, je už ale smutnější než Máchovy depky. „Vaše hlavní téma je rodina a mezilidská komunikace. Budete o něm psát i nadále, nebo zvažujete nějakou změnu?“ ptá se Mladá fronta mladé spisovatelky. „Nejspíš se mu budu věnovat i nadále,“ odpovídá spisovatelka. Autoři všech rozhovorů se Soukupové ptají, jaké má literární vzory („Iana McEwana“), jestli si píše deník („Ano, od páté třídy“) a co říká svému přirovnávání k Virginii Woolf („Nečetla jsem ji“). Jako přes kopírák.
Vžilo se u nás přesvědčení, že literární publicistika je bohulibá věc. Že si všichni zasloužíme ocenit už za to, že tu nevděčnou práci děláme. Než ale dělat ji špatně, je lepší vykašlat se na takovou publicistiku vůbec.
Mladí autoři bohužel přijímají hru. Soukupová, nebo dejme tomu laureát Ortenovy ceny Jan Těsnohlídek ml. přijdou nejenom do Liberatury, ale kamkoliv je kdo pozve a žvatlají a žvatlají o svých pocitech, dětství, literárních vzorech a o životních moudrech svých dvaceti-x let. Nejenže si při tom nepřipadají tak trošku jako debilové, ale pravděpodobně to dokonce považují za nutné. Taková je přeci doba, promo musí být. Těžko jim vyčítat, že ve svém věku neříkají nic zajímavého – co měli, napsali už do svých knížek. Redaktoři je navíc do rozhovorů nutí. Plevelení prostoru banalitami o vlastním já se ale těžko snáší na blozích, natož v novinách nebo v rozhlase. Zlatý Milan Kundera, který kromě psaní ovládl i mnohem těžší umění mlčet!