Článek
Ne, nebojte, tenhle text nebude o poplatcích ani o reformě ve zdravotnictví. Zamyslíme se jen nad tím, co je to poslání. Máli lékař přikázáno pomáhat lidem v bolestech, co my ostatní? Co třeba kuchař? Jakmile vidí hladového, měl by ho nakrmit? Nebo krejčí – spatří-li otrhance, pošupajdí domů ušít mu oblek?
Jistě, jsou taková zaměstnání. Finanční poradce jen zaznamená v cizí peněžence korunu, už radí, kterému ji svěřit fondu. Developer sotva zmerčí volný trávník, už vymýšlí obchodněadministrativní centrum.
Jenže další povolání to udělat nemůžou. Kdyby měl překladatel převést každou zajímavou knížku, kterou potká, zavařil by se a navíc umřel hlady. Učitel, kdyby se měl pořádně věnovat každému talentovanému děcku, může zapomenout na vlastní život. A politik, kdyby měl napravovat všechno špatné, na co mu lidi žalují, skončí v blázinci.
Kdo si doopravdy přečte Hippokratovu přísahu, zjistí, že ji jednak nepsal Hippokratés a druhak tam není ani slovo o povinnosti vždycky pomáhat. Spousta věcí z toho textu už dávno neplatí – od slibu živit vlastního učitele, když zchudne, po odmítnutí výuky žen, provádění potratů a chirurgie vůbec. Příkaz léčit, když je to třeba, nepochází z přísahy, ale z obecného povědomí. Podobně jako příkaz novinářům nekřivit pravdu pro jakékoliv zájmy, nebo příkaz kuchařům neflusat do jídla nikomu, byť by je štval sebevíc. Čím víc budeme mít v sobě nepsaných příkazů, čím míň budeme potřebovat přísahy a etické kodexy, tím víc budou naše zaměstnání posláním a tím líp a radši je budeme dělat.