Článek
Jestli vám předchozí řádky připadají krapet nablblé, nemáte smysl pro postmoderní kinematografii. Nejvyšší hodnotou nových, zejména hollywoodských filmů je totiž žertovné parafrázování filmů starých. Prakticky žádný aktuální trhák se neobejde bez haha-citací klasických názvů, dějových linek, filmových klišé nebo zlidovělých scén.
Nejšílenější přehlídkou popkulturních citátů jsou v posledních letech animované pohádky. Shrekové, Rango, Ratatouille a prakticky všechny další animáky přetékají parodiemi, aluzemi a odkazy. Kvůli dětem se to neděje, protože ty ještě moc odkazů nerozklíčují. Možná si tvůrci myslí, že veselými citáty usnadní sledování dospělým, kteří jsou v kině jako doprovod. Snad by to tak i fungovalo, kdyby se ze samotného odkazování už nestalo nesnesitelné klišé. Ještě když ob záběr citoval Tarantino v Kill Billovi, dalo se to snést. Od té doby odkazová mánie pohltila děj a filmy kvůli ní trvají tři hodiny místo jedné a kousek.
Kritik Štefan Švec
Vinu za citátové přehlcení můžeme hodit na filmové recenzenty. Ti tančí rituální mazurku kolem vlastní vzdělanosti pokaždé, když objeví odkaz na Chaplina, Coppolu, nebo nedejbože dokonce nějakou knížku, kterou kdysi přečetli na záchodě. Do stratosféry vynesou každý film, ve kterém je citátů tolik, že i když z nich pochopí desetinu, pořád o tom můžou napsat dvě masturbační stránky.
Těžko říct, kdy citátová vlna skončí, případně se přelije do zaostalejších kinematografií, jako je ta naše. Jestli opravdu vznikne film o bratrech Mašínech, který se chystá podle knížky Jana Nováka Zatím dobrý, možná v něm najdeme Majora Zemana, Sedm statečných, Psycho a Pohádky o mašínkách. Pokud ano, nezbude nám už než nepůvodně zvolat: Nenávidím citáty! (Karel Poláček)
