Článek
Ještě obdivuhodnější je ve své úspornosti čínština. Řeknete ping a může to znamenat vděčný, placatý, obrazovka, opuštěný, přivázat, kreslit, klidný, důkaz, spoléhat, láhev, džbán, jablko, diskutovat a rozhodnout. Tedy kromě jiného. Záleží na intonaci, okolních slovech a situaci. Číňané a východoasijské národy obecně si vyvinuli úplně jiný druh jazyka, a tím pádem jiný druh myšlení, než máme my.
V Evropě jsme zvyklí, že každý kousek světa má své slovo. A když ten kousek rozdělíme na tři díly, vymyslíme jim tři slova další. Jakmile známe jméno, máme pocit, že jsme pochopili podstatu. Jako by říct strom znamenalo chápat, co to znamená růst ze země, vlnit se ve vzduchu a bublat fotosyntézou.
Asiaté – podle svých jazyků – myslí ve vztazích. Smysl každého výrazu určují slova kolem, a to, jak ho vysloví řečník. Významy rostou ze situace a vzájemně se prolínají. Slovo antilopa může podle slovníku znamenat i zvuk tekoucí vody. Už jenom v tom se skrývá kus pravdy o antilopě i o tekoucí vodě.
Šikmoocí lidé často nechápou, co tak důležitého vidíme na jednotlivci, osobnosti, soukromí, definicích a individuální svobodě. Všechno přeci roste ze svého okolí. My jsme zase právem zmateni z jejich nespolehlivosti. Jsou jako améby, jejich slova znamenají to, navíc tak trochu i ono a ještě k tomu něco dalšího.
Proto je legrační, když se někdo v Evropě snaží napodobovat čínské básně, zenové koany, japonská haiku, cvičení tai či nebo učení feng šuej. Když se Čech začne chovat jako buddhistický mnich, kultivuje své čchi nebo usilovně následuje tao, je to vždycky bžunda. Prostě nám pokaždé chybí těch dalších třicet významů.
