Článek
Lituji chudáky, kteří nemají směšné příjmení, takže na ně neexistuje pořekadlo nebo vtip. Kolega Komár je v pohodě, protože z něj kdekdo dělá velblouda. Paní Tupá má vystaráno z principu, a dokonce ani soused Bláha si nestýská, anžto se mu může říct: „Ty bláho!“ A to je velmi užitečná věc.
Když jsem byl malý, příjmení Švec jsem nesnášel. Verpánků, švícek a hlavně prťavců jsem slyšel fakt hodně, přičemž desetiletý kluk si na sobě ještě zakládá. Až postupně jsem pochopil, jak veliký dar jsem dostal.
Neexistuje totiž rychlejší nástroj, jak v běžném životě poznat idiota. Jeden kamarád s normálním příjmením si musel pro ten samý účel nechat potetovat půlku těla obrázky z komiksů. Tvrdí, že díky reakcím na svůj vzhled snadno odhadne osobnost kohokoliv, s kým mluví. Směšné jméno pro vás udělá stejnou službu, a navíc nemusíte strávit půl života u zfetovaného Chorvata s jehlou.
Jakmile třeba pan Kašpárek v rozhovoru uslyší, že se i s ním dá hrát velké divadlo, rázem ví, že narazil na imbecila. Člověk, který nepochopí, že podobné narážky posloucháte už desítky let, a čeká, že se jeho originálnímu vtipu zasmějete, nebo že se po jeho neotřelé urážce naštvete, má logicky IQ čalouněného křesla. Když mě v diskusi pod článkem rozhořčený čtenář vyzve, ať se držím svého kopyta, je jasné, že má problém i střídat nohy při chůzi, takže ho s účastí polituji.
Pokud vím, tak my s inspirativním příjmením používáme tenhle filtr blbosti všichni. Smutní lidé, kteří se jmenují normálně a nic takového nemají, musejí používat náhražky. Stanou se třeba vegetariány nebo abstinenty. Anebo – a to je poslední záchrana – zvolí aspoň legrační křestní jméno pro svoje děti, jako Emma Smetana, co má dceru Lennon, která bude celý život poslouchat „Zazpívej mi Imagine“ a „Kde máš kulatý brejle? Ha ha ha“. Šťastné to dítě.
