Článek
Možná se vám zdá, že si dělám legraci. Nedělám. Stereotypy jsou základní součást výchovy, člověka bez nich dobře neuplácáte. Děti by je měly brát ve školách a cvičit si je v kroužcích. Má-li dítě někdy založit šťastnou heterosexuální, homosexuální, multisexuální nebo zoosexuální rodinu, musí nejdřív vědět, co to je maminka a tatínek. Že existuje cosi, co jejich společnost vnímá jako normální, jako ideál či běžný správný model. Protože chceme-li něco odmítnout, musíme to nejdřív přijmout. Děti, které budeme mást pohádkami o tom, jak princ osvobozuje prince, sice nikdy nezískají homofobní předsudky, ale ani povědomí o polaritě – síle protichůdnosti, která jediná zabíjí draky. Včetně těch předsudečných.
Předsudky nám dávají odrazový můstek, díky němuž můžeme vyskočit vysoko nad ně. Bez stereotypů, nekonečně svobodní, bychom se jen volně protáčeli v prostoru, aniž bychom se dokázali hnout jakýmkoliv smysluplným směrem. Nebylo by o co se zapřít, od čeho se vzdálit.
Jasně, drobný problém mnoha stereotypů je, že jsou zářivě blbé. Možná to je ale dobře – čím blbější, tím lepší. Aspoň jsou mnohem líp poznat. Epochálně debilní stereotyp má v sobě člověk šanci odhalit, a přijít tím i na mechanismus vzniku a udržování všech předsudků, i těch nebezpečnějších a skrytějších. Dává možnost zamyslet se nad tím, co stereotypy ve skutečnosti řeší – protože každý z nich je odpovědí na vážný konkrétní problém. Třeba ten s náboženstvím jako opiem, který i věřícím umožňuje líp vidět způsoby, jimiž se církve někdy snaží oblbovat lidi.
Proto děti u nás doma věří stereotypům. Tatínek vyměňuje žárovky, byť má maminka na rozdíl od něj průmyslovku a méně volšové prsty. Dobrý konec pohádky pro ně znamená „…a žili spolu šťastně až do smrti“, byť je spousta jejich malých kamarádů a příbuzných z rozvedených rodin. Jednou jim to snad pomůže pochopit, v čem jsou všechny takové stereotypy omezené a jak s nimi pracovat. A taky za co jim být vděční.
