Článek
Měl pravdu. První z takových jsou generálové, kteří se nechávají slyšet, že už vlastně ve válce jsme. Zatím tedy v té informační. Už ta jim roztahuje chřípí. Další jsou chlapíci fascinovaní zbraněmi, vojenským výcvikem a odznáčky. Jejich sny o válce se podobají snům některých žen o znásilnění, zbortila by je první sprška bláta. Ani oni ale nejsou nebezpeční.
O kousek horší jsou správňáci. Členové morálně pohoršených družstev, přátelé USA, Ruska, nepřátelé islámu. Mají plná volata míru, který ohrožují vždycky jen ti druzí. Vzájemně se obviňují z vyvolávání válek, z imperiálních snah o světovládu, z provokací. Všimli jste si, jak jsou najednou provokací plné noviny, co všechno se za ně považuje? Provokace si přeci nenecháme líbit, kdo provokuje, zaslouží pádnou odpověď.
Nejhorší jsme ale my sami. Jako ona slavná žába, která si nevšimne oteplování vody, dokud se neuvaří, hltáme čím dál silnější slova. Šňupeme čím dál ostřejší věty, necháváme si píchat čím dál hutnější injekce nenávisti, aniž by nám to přišlo divné. Václav Cílek v jednom rozhovoru popsal strašlivou moc slov se zhmotňovat, většinou do několika let. Politická a mediální řeč zdrsněla. Úspěch slaví ten, kdo se ponoří hloub do splašků a nestydí se použít jazyk internetových diskusí. Už i pod svými jmény lidé mluví o střílení, vyhánění, o věšení na lucerny. O lidech jako o špíně, o dětských uprchlících z války jako o bacilech. V čase katastrofy, kdy se kolem Evropy stahuje náhrdelník válek, nepokojů a tragédií, slyšíme výzvy k potápění lodí s utečenci.
Kritik Štefan Švec
Vymknuta z kloubů doba šílí, samozřejmě. Je ale na nás, kolik války si necháme kolovat v žilách. Kolik jí pustíme do vlastních slov, jak se budeme chovat k nejmenším, nejopovrhovanějším, nejnenáviděnějším. Po ovoci poznáme se.
