Článek
Pamatovat si dílky něčeho, co jsme znali dohromady, je vždycky otrava. „Jugoška,“ říkáme si i my, když nám někdo poví, že je z Bosny nebo Chorvatska. Radši se ale nezubíme, natož nahlas. Jugoslávií můžete vždycky někomu připomenout někdejší spojení s partičkou, která mu vyvraždila rodinu.
Československo takový problém nemá. Česko navíc kdekdo míchá s Čečnou a Slovensko se Slovinskem (taky Jugoška). Československo bylo nezaměnitelné. Jeho rozdělení před 20 lety toho koneckonců moc nezměnilo. Takoví Pražáci ho myslím ani nezaznamenali. Stačí si sami a rázovitý východ pro ně začíná v Úvalech.
Věcně opravdu všechno důležité zůstalo při starém. Češi si berou Slovenky a Češky Slováky. Slováci češtinu přirozeně ovládají, Češi slovenštinu nadšeně komolí. Česko je plné slovenských studentů a českých docentů s tituly z menších slovenských univerzit. Slováci se zajímají o českou literaturu a kulturu, Čechům je ta slovenská putna až na pár kapel. Češi jezdí na Slovensko za přírodou, Slováci k nám za prací. Slovenské herečky se do Prahy vozí v balíčcích po šesti jako minerálky a všechny tu uspějí, pořádáme společné televizní show a vzájemně se hecujeme. Jistě se najde i nějaký Slovák, který nám dál staví metro.
Kritik Štefan Švec
Člověk má sklony vnímat svůj aktuální stav jako věčný a přirozený. Dneska se nám zdá, že k rozdělení Československa snad ani nemohlo nedojít. Zatímco Češi se s bývalým dvojstátem identifikují, Slováci ho mají za poslední (snad aspoň nejpříjemnější) vězení před svobodou. Na rozdíl od nás je po lednu 1993 čekalo ještě jedno přepisování dějepisu. Všechno to ale zůstalo v dobrém, a proto nás může vzájemně pojit stejná nostalgie. Právě v ní Československo pořád ještě existuje nejvíc.
