Článek
Kdyby to ještě někdo nevěděl, máme tady problém. Je užitečné, že většinu energie potřebné na jeho řešení spotřebuje debata o tom, kdo je a kdo není rasista. Jistě je to to, na čem nejvíc záleží.
Můžeme se pěkně shodnout na tom, že rasisti jsou zlí (ve slušné rodině se narodí pět dětí a ještě nevylezly z inkubátoru, už jim nadávají), že tu žádní rasisti nejsou (Vietnamci nám nevadí, protože makaj), případně že největší rasisti jsou Romové (viděli jste, jak řvali „Ty gádžovská svině“?). Na všech stranách to podpoří týmového ducha.
Mezitím čím dál hlasitěji bublá nenávist mezi dvěma etniky.
Rozdíly mezi lidmi vyrábějí problémy odjakživa, to není překvapení. Stačí se podívat, jak se má tlusté děcko v hodině tělocviku. Jde ale o to, co s tím.
Měli bychom si přiznat, že všechna současná řešení selhávají. Nenávisti je čím dál víc. Musíme hledat řešení jinde. Leckdo se bude zlobit, ale třeba v USA. Tam tohle znají.
Slyšel jsem zajímavý názor, že ty nejodpornější útočníky na romská nemluvňata pohání závist. Že ti z Romů, kterým se říká „nepřizpůsobiví“, jen efektivněji prezentují „české“ národní vlastnosti – podvádění státu, neschopnost zacházet s penězi, okrádání zaměstnavatele, lenost. Že mediální obraz Romů je zvětšenou karikaturou českých mindráků. Že takzvaní „slušní“ lidé z debat v hospodách a pod články na internetu nenávidí v Romech sami sebe.
Zní to logicky. Asi nikdo z těch, kdo nadávají na zneužívání dávek, by nechtěl bydlet s několika dětmi v jednopokojovém bytě. Ale figura „mně/nám to nikdo nedá“ zaznívá znovu a znovu.
Ehm, pardon. Zapomněl jsem v tomhle sloupku na literaturu. Takže co říká na tuhle čím dál otevřenější ránu česká literatura? Česká literatura na tuhle čím dál otevřenější ránu kašle.