Článek
Tváří v tvář výzvám stát se MUŽEM si občas připadám jako hermafrodit. Kurzů, iniciací, mužských kruhů a seminářů, na kterých muž může najít své mužské já, přibývá. Mužství už zjevně nestačí objevit ve dvanácti letech pod peřinou. Osoba s chromozomem Y se stane chlapem, teprve když projde Rituálem, potká Smrt a porozumí Kořenům své Mužské Energie. Celé tlupy třicátníků a čtyřicátníků kolektivně tlučou do bubínků ze Sanu Babu a v transu zažívají pocit, že jsou konečně stejně dospělí jako šestnáctiletí Křováci.
Nechci být nespravedlivý příliš. Určitě je občas příjemné společně si zasmrdět v potní chýši. Přesto nadšení z mužských iniciací nesdílím, a to ze dvou důvodů.
Tím prvním je mylný předpoklad, že mužství je v krizi, která postihuje hlavně schopnost být otcem. Před dvaceti lety možná. Přepracovaní otcové chyběli v rodinách a stávali se směšnými. České filmy jsou plné neschopných blbů a jejich nešťastných manželek. Jenže už jsme jinde. Otcové 2.0 zvládají zajistit rodinu finančně i emocionálně, v rodinách spojených i oddělených. V lecčem zastupují zmatené matky, které se potácejí mezi kariérou a domácností, vaxem a antivaxem, bio potravinami a nehtovým studiem. Generační spory teenagerů s jejich otci nikdy nebyly tak slabé. Ano, dnešní muži už nejsou tak zruční a odolní jako jejich dědové, ale ti v tom byli žabaři zase oproti svým dědům a barokní kavalíři taky nepřipomínali gotické bijce. Přesto se nikdo z nich zpátky do brnění navlékat nechtěl.
Druhý důvod je vážnější. Skutečnou iniciací muž projde, když se s ním poprvé někdo vyspí. Když ho poprvé někdo opustí a on se přes to přenese. Když přestane kouřit nebo pít. Když zjistí, že dokáže žít sám. Když zjistí, že dokáže žít s někým. Když mu někdo umře. Když – a to už v dnešní době naštěstí nemusí – někoho zabije. Bojím se, že sílu, kterou dávají či berou podobné iniciace, žádné hledání vnitřního bojovníka pomocí dechového cvičení v kroužku nenahradí.
