Článek
Standardům BIO se postupně snaží dostát všechno od jatek přes média po umění. V ideální BIO společnosti neexistuje nebezpečí, strach a nespravedlnost. Nikdo nikoho nediskriminuje, basketbalová liga má kvóty pro účast vozíčkářů a Ježíše Krista v pašijových hrách hraje černá muslimská lesba. Děti mají na hlavě helmičky i při chůzi, neboť hlava je křehká a její BIO rovnováhu zajistí jen naprosté bezpečí.
V BIO literatuře není nic, co by mohlo kohokoliv jakkoliv urazit, zesměšnit, ponížit, rozesmutnit či ukázat ve špatném světle. Hrdina BIO románu Yanna Martela Pí a jeho život je zároveň muslimem, křesťanem a hinduistou a sžije se nakonec i s hladovým tygrem. Román je slavný, oblíbený a dostal kdysi Booker Prize, jen je nudný skoro jako Pavel Brycz.
Kritik Štefan Švec
Problémem BIO světa je existence literatury, která BIO standardů nedosahuje. V příbězích o kocouru Mikešovi se mluví ošklivě o cikánech, což kupodivu uráží i Romy. Mikeše by jistě šlo úředním zásahem zrušit, to by ale zase urazilo spoustu lidí. kteří ho kdysi četli. Proto se začne horečnatě zapírat nos mezi očima a tvrdit, že Mikeš (kocour koneckonců černý) žádný rasista není.
Jenže on je. Větu o cikánech z něj už nikdo nevymaže, stejně jako z Nerudy jeho poznámky antisemitské. A ano, tu větu může romské dítě ve škole odnést dost těžce.
A právě proto by Mikeš měl ve školní četbě zůstat. Literatura není od toho, aby lakovala svět narůžovo, ani dětem ne. Právě s touhle větou může učitel výchovně pracovat líp než s deseti rasově harmonickými BIO knihami. Děti nepotřebují intelektuální helmičky, potřebují vlastní zkušenost. S ní a s dobrým výkladem je možné ukázat jim i Mein Kampf, Komunistický manifest a scientologickou Dianetiku. Texty nás mimo jiné učí dívat se na ně samé kriticky a srovnávat se s se životem. S reálným, ne s tím BIO.
