Článek
Za vyprovokování zájmu, stejně jako za připravené budoucí řešení Pantheonu si vedení Národního muzea zaslouží poklonu. Dalo dohromady expozici, ve které budou kromě 57 vybraných a fyzicky přítomných poprsí či celosoch připomenuty také všechny ostatní osobnosti, které se v Pantheonu během jeho dějin objevily a postupně zase zmizely – vedle Julia Fučíka třeba Karel Havlíček Borovský, Eliška Krásnohorská, Petr Bezruč, Jaroslav Heyrovský, Stanislav Kostka Neumann, Zdeněk Nejedlý nebo Karel Čapek. To je dobrý postup.
Nelze si nevšimnout, že přidáváni a zase vyhazováni jsou především spisovatelé, ale tak co už. Jsme národ slova. Feministky jistě zaznamenají, že kromě císařovny Sissi zůstalo v nejprestižnější domácí síni slávy jediné další poprsí s poprsím: Božena Němcová. Ale to jistě vyřeší nastupující generace.
Pantheon Národního muzea
Při prohlídce všech těch úctyhodných osobností mi však pokaždé vytane jiná věc: neměli bychom si kromě dobrých připomínat i ty špatné? Nemělo by opravdové Národní muzeum vedle zakladatelů, géniů a velikánů připomínat i šmejdy, zrádce, zločince a bestie? Představuji si sklep Národního muzea, ve kterém po sobě koukají Emanuel Moravec s Olgou Hepnarovou a prokurátorem Josefem Urválkem, například. Mohlo by docházet i k pěkným náhodám, kdy Bedřich Smetana, autor Prodané nevěsty, shlíží z Pantheonu do Antipantheonu na svého jmenovce Bedřicha Smetanu, spoluautora poválečného masakru žen a dětí na Švédských šancích. V rohu místnosti by stálo prestižní prázdné místo pro bustu neznámého udavače.
Nelekejte se, nejde mi o posmrtné trestání zlounů. Samozřejmě že každý režim by takovou možnost pěkně ideově využil, podobně jako když papež Štěpán VI. nechal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa a uspořádal s ní soudní proces. Myslím, že Antipantheon a občasná procházka v něm by prospěla nám všem, ať už by se v něm zrovna prsil kdokoliv. Zdravý národ ví nejen o svých velikánech, ale taky o svých stínech. Stydí se za ně, ale nebojí se přiznat, že jsou jeho součástí.
