Článek
Procházet se po centru města a dívat se jen do výšky očí je smutné. Většinou vidíte zašedlé sokly, oloupaná vrata domů, na všem mizerně vysprejované tagy. Když se ale donutíte zaklonit hlavu, otevře se vám nový svět. Najednou ze země vyroste architektura.
Městské domy bývají krásné, akorát to v úzkých ulicích není vidět. Nemůže mít každý barák štěstí jako Hradčana, aby dostal vlastní kopec. Dívat se při procházkách do výšky sice znamená občas klopýtnout, ale už filosof Thalés, co spadl do studny, když se díval na hvězdy, věděl, že to stojí za to.
Ve výškách jsou důležité věci. To, co společnost oceňuje nejvíc. Věci nahoře jsou totiž vidět z největší dálky a šíří poselství po kraji.
Za starých časů, jakmile začaly ukazováky věží mířit k nebi, byly nahoře kříže. Jinde kalichy a ještě jinde půlměsíce. Nevím, jestli buddhisté mají na nějaké věžičce nabodnutého tlustého pána, ale to je jedno. Na vrchu byl prostě symbol cesty k nebi. A případně zvon, v dalekých zemích muezzin, zkrátka něco, co svolávalo lidi dohromady.
Pak začalo být lidí pohromadě až moc a na věžích se objevily hodiny. Věc, která všechny ty lidi řídila a říkala jim, kdy mají kde být. Díky nim do sebe lidské příběhy zapadaly jako ozubená kola. Dneska, zdá se, už velké hodiny tolik nepotřebujeme. Každý má vlastní, žije ve svém osobním čase. Shora už na nás nekoukají ciferníky, sjednocuje nás něco jiného. Obrovská jména firem.
Štefan Švec
Billboardy, megaboardy, gigaboardy, obří obrazovky – všechny na nás křičí loga a nabídky. Nemíří k věčnosti jako kříže, nekrájejí ji na kousky jako hodiny, jsou z principu pomíjivé, dočasné. Říkají ale, že i to nejdůležitější, nejviditelnější, nejveřejnější, že i místo nahoře si lze na chvilku koupit. Zprivatizovat. Tak jako se korporace dlouhodobě pokoušejí zprivatizovat si vodu, zdraví, vzdělání.
Inženýr Farin, hrdina sci-fi románů J. M. Trosky, vyryl kdysi svými paprsky života a smrti na povrch Měsíce slovo PAX. Mír. Bojím se, že ve skutečnosti někdo nakonec
vyryje na Měsíc slovo Danone.
