Článek
Co vám budu povídat, docela mi to vyhovuje. Usmívat se na paní u kasy, zatímco šoupe sušenkami po skleněném obdélníčku, je nevděčná fuška. Pokladna pípá, pípá, nožky bolí, paní už zdravila ten den tolik lidí, že úsměv nedokáže vrátit a sotva posbírá sílu, aby zasípala: „Bodíky sbíráte?“, bo jinak by ji vyrazili. Bavit se přes plexisklo se slečnou z pošty taky nebývá zrovna konverzační jackpot a většina kamarádů je na Facebooku rozhodně příjemnější než v hospodě, kde je nemůžete vypnout. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je něco blbě. Naše čím dál obrněnější soukromá bublina nám nakonec vysuší mozek.
Touha bavit se jen s tím, s kým se bavit chceme, je pochopitelná. Jenže potkávat cizí, divné, otravné postavy a reagovat na ně je evolučně nezbytná věc. Je to jediná možnost, jak zakusit, že můj osobní svět je omezený a že existují jiné. Někteří citlivější, zvlášť staří lidé už to pochopili a oslovují kolemjdoucí na ulici jen tak, bez důvodu. Zaplaťpámbů za ně.
Kritik Štefan Švec
Bez živých neznámých totiž brzy převezmou iniciativu stroje. Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo, výrobci elektroniky přeci musejí s nedostatkem lidského kontaktu počítat. Určitě se už chystá na trh autonavigace, která vás za každé dobré odbočení pochválí a každé překročení rychlosti okomentuje: „Zpomal, Fittipaldi, nebo nás zabiješ!“ Určitě už se v supermarketech montují pokladny, které nám nejen automaticky vnutí bodíky, ale podle obsahu „taškové zóny“ nás oblaží lidským teplem: „Čokoládka je pro dětičky? A kolik jich máte? To je fuška, všechno jim oběhat, viďte pani…“ A my jim budeme nadšeně odpovídat, aby si ta bodrá hranatá bytost nemyslela, že jsme hulváti.
