Štefan Švec: A bodíky sbíráte?

Co vám budu povídat, docela mi to vyhovuje. Usmívat se na paní u kasy, zatímco šoupe sušenkami po skleněném obdélníčku, je nevděčná fuška. Pokladna pípá, pípá, nožky bolí, paní už zdravila ten den tolik lidí, že úsměv nedokáže vrátit a sotva posbírá sílu, aby zasípala: „Bodíky sbíráte?“, bo jinak by ji vyrazili. Bavit se přes plexisklo se slečnou z pošty taky nebývá zrovna konverzační jackpot a většina kamarádů je na Facebooku rozhodně příjemnější než v hospodě, kde je nemůžete vypnout. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je něco blbě. Naše čím dál obrněnější soukromá bublina nám nakonec vysuší mozek.

Touha bavit se jen s tím, s kým se bavit chceme, je pochopitelná. Jenže potkávat cizí, divné, otravné postavy a reagovat na ně je evolučně nezbytná věc. Je to jediná možnost, jak zakusit, že můj osobní svět je omezený a že existují jiné. Někteří citlivější, zvlášť staří lidé už to pochopili a oslovují kolemjdoucí na ulici jen tak, bez důvodu. Zaplaťpámbů za ně.

Bez živých neznámých totiž brzy převezmou iniciativu stroje. Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo, výrobci elektroniky přeci musejí s nedostatkem lidského kontaktu počítat. Určitě se už chystá na trh autonavigace, která vás za každé dobré odbočení pochválí a každé překročení rychlosti okomentuje: „Zpomal, Fittipaldi, nebo nás zabiješ!“ Určitě už se v supermarketech montují pokladny, které nám nejen automaticky vnutí bodíky, ale podle obsahu „taškové zóny“ nás oblaží lidským teplem: „Čokoládka je pro dětičky? A kolik jich máte? To je fuška, všechno jim oběhat, viďte pani…“ A my jim budeme nadšeně odpovídat, aby si ta bodrá hranatá bytost nemyslela, že jsme hulváti.