Článek
Naštěstí jsme malá země a také jsme součástí mezinárodního společenství, takže nějak musíme reagovat na světové dění. Kdyby byl boj s klimatickou krizí jen na nás, nejspíš bychom byli ještě ve fázi „teplo je vždycky lepší než zima“.
Přitom si pamatuju, že jsem už jako dítě viděla obálku zahraničního časopisu s tématem globálního oteplování, jak se klimatické krizi tehdy říkalo. Ptala jsem se mámy, co to je, a ona mi vysvětlila, že emise skleníkových plynů oteplují planetu a že je to problém, se kterým musejí vlády celého světa něco dělat. To bylo před čtyřiceti lety. Pár let na to přišla revoluce a transformace a bylo pořád nějaké jiné téma k řešení, takže společenská debata o klimatické změně u nás jaksi neproběhla.
Až třicet let po revoluci dorostla generace méně zahleděná do naší kotliny, která se přidala k celosvětovému hnutí studentů a školáků. Teprve v tu chvíli se tady začalo o klimatické krizi více mluvit. Česká společnost zažila zvláštní posun, kdy se z popírání, odsouvání a neřešení přesunula k opatrné akceptaci doprovázené ale zdviženým ukazováčkem, že hlavně nesmíme přepálit ty začátky nebo být hysteričtí. Za to, že už je trapné klimatickou krizi popírat, vděčíme ale nejmladší generaci, která to téma zdvihla a donutila ty starší něco si o tom zjistit.
Potom ale přišla válka, energetická krize a na klima zase není čas. Stávkující studenti se dozvídají, že jejich počin je příliš radikální, že jsou moc urputní, že to mají nechat na vládě a odbornících. Nebo taky, že problém není Evropa, nýbrž zbytek světa a stěžovat si mají v Pekingu.
Anna Beata Háblová: Jak často myslíte na klima? Literární reportáž z cyklu České bolesti
Kromě toho, že to poslední je hodně optimistické nazírání na evropský přístup ke klimatu, vypadává z toho drobný detail, a sice kde přesně se vyrábí elektronika a další spotřební zboží, co tu používáme. Jak by asi naše emise vypadaly, kdybychom si to vše vyráběli na našem kontinentě?
V Česku stále nechápeme, že společenská změna je jen těžko možná bez radikálních akcí. I to volební právo tady ženy dostaly díky tomu, že za ně ženy jinde nasazovaly krk. Mohli jsme si tak uchovat iluzi, že stačí osvícený vládce, který udělá dobré rozhodnutí. Bez boje sufražetek na Západě by ale to téma ani u nás nikdo neřešil. Mimochodem věděli jste, že to tehdy odnesly i exponáty v muzeích? Sufražetka Mary Richardsonová zničila obraz Diega Velázqueze Venušina toaleta sekáčkem na maso.
Nejen naši studenti, co pokojně stávkují a diskutují, ale ani ti nejradikálnější klimaaktivisté zatím nedosahují intenzity boje žen za volební právo. A to jim jde o víc než „jenom“ o volební právo; jde jim o život na naší planetě.
