Stanislav Biler: Brno, hřbitov veřejného prostoru. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Kritickými místy jsou přechody pro chodce. Řidiči pustí jen ty, kdo jim vstoupí do cesty. Jinak se tváří, že lidé postávající na okrajích tam stojí nejspíš jen tak, pro své potěšení z provozu.

Jdu s dětmi do nedalekého parku, užít si veřejný prostor našeho města. V normálním světě by šly děti samy. Velké jsou na to dost, v Kodani či Aarhusu by jely na kole po bezpečné cyklostezce křižující celé město. Nebál bych se o ně, protože bych žil ve městě, kde má lidský život přednost a zdraví hodnotu. Ne tak v Brně. V Brně to nejde. V Brně děti potřebují doprovod, i když jdou do obchodu, protože svět venku má blíže k válečné zóně než k městu přívětivému k lidem.

Ostatně brněnské ulice a silnice jsou i podle statistik Generali České pojišťovny a Centra dopravního výzkumu několik posledních let nejnebezpečnější v Česku.

Měl bych děti učit, že se mají před vstupem do vozovky rozhlédnout, zda je vstup bezpečný. To je ale obtížné v situaci, kdy výhledu brání parkující monstra SUV, což jsou speciální vozy vyvinuté pro pohodlné najíždění na obrubníky či parkování v parcích. Jiný smysl nemají. Marketingový výplod choré mysli senilní civilizace.

Minulý rok v Brně žena v podobném automobilu vjela do zákazu vjezdu a zabila malé dítě, protože přes obří kapotu vozu prémiové značky neviděla na cestu. Nedá se nic dělat, pocitu vlastního bezpečí musí jít životy jiných stranou.

Snižte svou perspektivu do výše očí dětí a náhle přestanete přes hradby aut vidět. Svět zmizí a veškerý výhled zablokují kapoty. Ze světa se stane obludné místo. Něco jako Brno.

Jsou to hlavně auta, všechna ta auta, co činí veřejný prostor českých měst a maloměst nepoužitelným. Veřejným se stává jen nárazově či omylem. Když se někde něco takzvaně koná. Pivní slavnosti, jarmark, předvolební či protestní setkání. Mě ale zajímá jiný veřejný prostor. Prostor, ve kterém chcete být, protože je příjemný, přestože se v něm vůbec nic neděje. Třeba chodník před domem.

To je disciplína, co nám v Česku vůbec nejde. A dokonce nám moc nejde ani doma, na zahradách vlastních domů; české zahrady jsou povětšinou čisté, uklizené, sterilní a prázdné.

Dojdu s dětmi do brněnského parku jménem Obilní trh. Příjemné místo na první pohled, na ty další už je to komplikovanější. Sedět na lavičkách ve více lidech tak, aby se dalo hovořit, je tu nemožné. Všechny jsou pevně přibity k zemi, podobně jako ambice tohoto města. Aby se lidé sedící na různých lavičkách neslyšeli a ideálně na sebe neviděli, jako na dvorku nějaké bizarní věznice. Pohnout s nimi nelze, každý může hledět jen před sebe. Za blízkost se platí. Sedět a dívat se druhému do tváře lze jen na zahrádkách restaurací a kaváren.

Totéž platí o toaletách, jež jsou málokde. Na Obilním trhu bývaly kdysi pod funkcionalistickou zastávkou Oskara Pořísky. Zastávku zdemolovali a dle původního návrhu postavili znovu. Toalety pod ní zalili betonem. Kam tedy chodí lidé na malou či velkou, se ptám Zuzany, která má dění v parku přímo pod okny.

„Do křoví, na malou i na velkou, jako v pravěku, jako zvířata. Brno je v tomhle úplný skanzen. Veřejné toalety tady prakticky neexistují,“ říká mi důrazně a utíká se svou dcerou sehnat koriandr a avokáda k večeři.

Podobně je to skoro v každém brněnském parku, jako bychom teprve čekali na ten revoluční objev, že lidé občas musí na záchod, ti nejmenší zvláště. Tahle elementární lidská potřeba činí veřejný prostor neobyvatelným, především v dlouhodobější perspektivě. Válet se celý den „zadarmo“ v parku prostě není jen tak a rozhodně to není zadarmo.

A tak si hlavně matky, protože ano, stále jsou na takzvané rodičovské především matky, vyměňují tajné tipy, kde se v Brně dá odskočit, když nechtějí sedět s dítětem celý den doma, protože český stát ovládaný muži není schopen zajistit péči o malé děti, aby ženy mohly do práce – což kupodivu vydává za svou přednost.

Ano, také v Brně je pár tajných míst, kde se nějakým omylem podařilo postavit lavičky čelem k sobě do takové blízkosti, aby je mohly obsadit větší skupiny lidí a spolu si takto ve veřejném prostoru promluvit. Obsazeny jsou obvykle adolescenty a dospívajícími, těmito bezprizorními postavami západní civilizace, příliš velkými na dětská hřiště a příliš mladými a chudými na kavárny či výčepy. Stejně jako předstíráme, že člověk nepotřebuje na záchod, ignorujeme také tu obskurní etapu života mezi dětskou roztomilostí a smrtelnou vážností dospělosti, jak říkáme oné zdlouhavé letargii před smrtí.

Naším přechodovým rituálem je vyhnání a mlčení. Proto raději těchto několik brněnských zákoutí vhodných pro vytváření vlastní smečky ani nezmíním. Mám podezření, že jejich existence přetrvává spíše omylem, a kdyby to někomu došlo, ihned by je srovnal se zemí, zamířil na ně kamery policejního dohledu, protože veřejný prostor je určen pouze k průchodu či krmení holubů při čekání na blížící se smrt sešlostí věkem a životem.

Po sametové revoluci nám za hranicemi země padaly čelisti z řady věcí. Byly mezi nimi též barevnost kontrastující s naší šedí a množství lesklých nových vozů v ulicích. V obojím jsme Západ dávno dohnali, dokonce předehnali. Tolik odstínů barev nikde jinde nemají. S auty je to podobné. V Praze vlastní lidé dvakrát více aut než obyvatelé Kodaně.

Máme nový asfalt, lavičky, fasády i hromady aut, a přesto se budete venku pořád cítit mnohem lépe v Utrechtu než v Brně. Dohnali a předehnali jsme svět, který už neexistuje, a s tím, který jsme vybudovali, si nevíme rady. Je to totiž slepá ulice, jednosměrka, která nikam nevede.

Cesta jinam je ovšem složitější, protože udělat z veřejného prostoru prostor příjemný a hebký je mnohem obtížnější než natřít fasády, položit asfalt a koupit auta. Čeští politici takzvané generace boomerů tápou a bezradně kroutí hlavou, zatímco trčí v autech v odpoledních zácpách ve snaze dostat se z neobyvatelných měst do aseptických satelitů na periferii.

Symbolem zcela zdevastovaného veřejného prostoru se v Brně stala paradoxně pěší zóna, která je v posledních letech zavalena nikoli chodci, ale auty. Město několik let bezradně hledí na situaci, kdy provoz aut v historickém jádru začal soupeřit s městským okruhem. Příslušníci městské policie dokonce upozorňují chodce na pěší zóně, aby si sundali z uší sluchátka, že jinak by je mohlo něco přejet.

Prostor, který by měl být symbolem absolutní nadvlády lidí, se stal pro lidi extrémně nepříjemným a fyzicky nebezpečným. Jít po Masarykově ulici vyžaduje velký kus odvahy, životní pojistku a plato xanaxu. Už vám musí být v životě všechno úplně jedno, abyste se šli projít brněnskou pěší zónou. Mizím proto jinam, do bezpečí chodníků, avšak ani tam situace není lepší.

Stojím v Brně bezradně na ulici Lidická, ale možná je to také Slovákova nebo jakákoli jiná, kde zrovna někdo něco staví. Stojím bezradně, protože chodník náhle končí a já nemám kudy jít. Včera tady byl chodník, prostor veřejný, dnes je tady plot, prostor soukromý. Zákaz vstupu, ať prý přejdu na druhou stranu. Ale já si jsem naprosto jistý, že jsem na správné straně, a chci jít přesně tudy, jako včera nebo loni. Chci jít veřejným prostorem svého města. Někam. Nebo jen tak bloumat odnikud nikam.

Když se v Brně opravuje nebo staví dům, jako první se sebere lidem chodník. Lidé poté kličkují bezradně mezi auty a snaží se přežít. K autům politici a úředníci takto bezohlední nejsou. Auta všichni milují. Zahrnují je veškerou láskou. Snad jim jednou utřou zadky a rozemelou stravu na kaši.

Mám kliku, že můžu, alespoň zatím, chodit po svých. Kdybych potřeboval svět bezbariérový, byl bych v Brně ztracen. Ptám se Laďky Blažkové, která si tímhle brněnským martyriem hledá cestu na vozíku. Jaké to je, zažít město jinak?

„Všimneš si asi úplně všeho, protože to musíš vyřešit, abys mohl dál. Překážkou jsou chybějící dlažební kostky, praskliny v chodnících, obrubníky či kontejnery blokující cestu. Ale nejhorší jsou ty uzavírky chodníků kvůli různým stavbám, kdy marně hledáš, kudy a jak to důstojně objet, protože i náhradní cesty jsou kolikrát zaplněné překážkami,“ popisuje mi Laďka svou pouť brněnským veřejným prostorem, která se podobá cestě po minovém poli.

Veřejný prostor v Česku nepočítá s existencí lidských bytostí, a když už, musí být zdravé a v dokonalé kondici. Existuje spíš omylem. Otázku, jak to udělat, aby lidé trávili venku více času, jsme si dlouho nekladli a dnes si s ní nevíme rady. Velká část politiků jí pak vůbec nerozumí. Rozumí otázce, proč postavit městský okruh, ale nikoli už tázání se, jak to udělat, aby spolu lidé na ulici mluvili, aby tam prostě jen tak byli a města nebyla pustá jako hřbitovy.

Veřejný prostor je přitom tím, co zakládá republiku, jak napovídá latinské res publica, věc veřejná. Stejně jako demokracii, která začíná tam, kde se lidé mohou volně scházet, debatovat, a tvořit tak lid.

V postkomunistickém Česku se uchytila poučka, že se člověk stará pouze o to, co reálně vlastní. Jenomže tato replika nepopisuje přirozený stav věcí nebo světa, ale je mantrou, která určuje společenskou normu. Stanovuje, jak mají lidé s veřejným prostorem zacházet, tedy nijak, či jako s kusem hadru. Po celé dekády dělá z péče o veřejný prostor podezřelou či deviantní aktivitu a z veřejného prostoru se mezitím stalo místo pro parkování zdarma. Pro odkládání soukromého majetku. Místo veřejného prostoru máme skládku železného šrotu. Kult osobního vlastnictví vytvořil neobyvatelný svět.

Současná primátorka Brna slibuje na další volební období postavit trubky s teplou vodou ze čtyřicet kilometrů vzdálené jaderné elektrárny. Zní to jako bizarní nápad, než člověku dojde, že je to mnohem jednodušší a pro brněnské politiky představitelnější, než zkusit udělat z veřejného prostoru příjemné a bezpečné místo k životu, v němž by lidé neumírali pod koly aut a děti mohly samy jezdit na kole do parků a běhat po chodnících. Zatím je musím držet pevně za ruce a dávat pozor, aby je někdo nezabil. V Brně, mém městě.