Článek
Dodnes publikoval celkem 150 knih (z toho sedmdesát svazků poezie). Sám o sobě prohlásil, že jestli někdo po jeho smrti otevře jeho hrob, nenajde ho plný kostí, ale básní, které tam potmě napsal. Na pražském veletrhu Svět knihy představil výbor své poezie To je (Nová vlna/Millenium Publishing 2011).
Jste svědkem moderní korejské historie, která byla poznamenána brutální japonskou okupací, zničením rozdělené země za války v padesátých letech a nakonec pravicovými diktaturami sedmdesátých a osmdesátých let. Jaká je v tom všem role básníka?
V dobách, kdy jsme trpěli, mohli básníci psát o svém smutku a vzteku. Nebylo to od nich nijak samoúčelné, básně nám pomáhaly přečkat těžké časy. Když nic jiného nebylo možné, jejich texty nám byly oporou. Básníci nás posilovali k dalšímu odhodlání. Abychom se nevzdali. Stáli jsme s poezií nazí proti násilí.
Po válce zůstala země zcela zničena, takže nezbylo než ji vybudovat znovu od začátku. Nejdříve se stavěly domy ze dřeva, potom z betonu. A tak to šlo stále dál až k těm vysokým mrakodrapům. Dnes jsme jednou z nejrychleji se rozvíjejících společností, máme údajně nejrychlejší internet ze všech. Na začátku však byly básně smutku a vzteku.
Co ale může a má dělat básník dnes, uprostřed dnešní modernity, kdy se všechno poměřuje užitkem a penězi? Potřebuje ho ještě taková společnost?
Poezie je všude kolem nás a věřím, že jen tak nezanikne. Najdete ji ve filmu, na různých happeninzích… Jsem přesvědčen, že bez poezie nejsme s to žít, že budeme básně číst i v budoucnu. Je to jako s počatým dítětem. To, co ještě neexistuje, nejvíce touží právě po tom, aby vzniklo. Poezie je spjata s astrologií a vědou o pohybu hvězd. Ukazuje, jak se to, co se děje vysoko nad námi, odráží v našem pozemském snažení.
Ve svých básních mluvíte hodně o minulosti a zároveň o budoucnosti. Odlišuje se tím poezie od našeho běžného světa, v němž jsme tak posedlí přítomností? Co pro vás znamená slovo zítřek?
Když začneme popisovat budoucnost, zemře. Zítřek je vždy nějakou předtuchou, která se nad námi vznáší. Má v sobě všechny své možnosti, zdá se nám neskutečná, třebaže v každé předtuše je vždy i pravda. Proto nelze žít pouhou přítomností, nemůže být žádné dnes, pokud nebylo včera. Historie nám připomíná naše sny, které jsme měli. Dnešek je synem včerejška a otcem zítřka.
K tomu, abychom žili pouze přítomností, nás vyzývá současný životní styl plný konzumu. Ten, kdo jenom konzumuje, nemusí nad ničím příliš přemýšlet, a je proto snadno ovladatelný. Básně nám připomínají, že se můžeme na chvíli zastavit.
Když mluvíme o minulosti, u nás je Korea stále vnímána ve světle války a rozdělení poloostrova v padesátých letech. Jak se intelektuálům podařilo vybudovat novou identitu Jižní Koreje? A jak je to s jazyky obou částí korejského poloostrova, rozumějí si ještě lidé z obou států?
Obávám se, že jsme si ještě žádnou novou identitu nevybudovali, byť se o to snažíme. Stejně jako jsem v sedmdesátých letech bojoval za demokracii, od devadesátých jsem se oddal snahám o znovusjednocení Koreje. Dodnes zůstáváme jedním národem žijícím ve dvou znepřátelených státech a od této konfrontace se toho hodně odvíjí. Pokud ale zůstaneme rozděleni třeba sto let, může nastat i to, o čem mluvíte. Že ke vzájemnému rozhovoru budeme potřebovat tlumočníka. V jazycích severní a jižní části poloostrova už dnes existuje řada odlišností. Mimochodem něco podobného postihlo v historii třeba i židovské kmeny.
Přišel jsem s iniciativou projektu společného slovníku, který tvoříme dohromady s vědci ze severu. Shromažďujeme slova z obou Korejí, abychom zachytili současnou podobu řeči a předešli ještě většímu vzdalování. Naše děti tak budou vědět, jak mluví jejich vrstevníci z druhé části země. Vzhledem k tomu, že sever nemá peníze, celé to financuje jihokorejská vláda.
Situace ale byla v devadesátých letech vzájemným kontaktům mnohem více nakloněna, než je dnes. Třebaže všechny ostatní společné projekty byly již zastaveny, tento stále běží dál, takže se na slovníku nadále velmi intenzivně pracuje.
Proč je vlastně tak důležitý jazyk, řeč?
U nás říkáme, že každý jazyk má svou duši. Když jsem se narodil, ještě v době japonské okupace, učil jsem se psát nejdříve pro mě cizím jazykem. Až teprve později jsem pochopil, že budu psát korejsky. Vy jste byli pod nadvládou RakouskaUherska a němčiny, později jste poznali protektorát i sovětskou okupaci. Nyní přišel trh, jehož dominantním jazykem je angličtina. A přesto je potřeba tomu všemu odolat, abychom si uchránili vlastní řeč, která je naším pravým domovem.
Když přečtu vaše jméno v češtině, tak tím zároveň čtu něco ojedinělého, co nelze přeložit do jiného jazyka. Naše jména tvoří v jazyce lidské tváře, které nelze vidět, třebaže je velmi jasně cítíme.
Myslíte si, že je sjednocení Koreje možné? Nepřipadne Severní Korea jednou spíše Číně, která má prostředky na to, aby zvládla obnovu zanedbané, chudé země?
Čína dnes považuje starověkou Koreu za svou tradiční součást. Taková rétorika odráží nejen její současné ambice, ale připravuje si historické argumenty k podobnému kroku. Musíme doufat, že takhle to celé nedopadne a že budoucnost jihovýchodní Asie bude vypadat jinak. Problém je v tom, že čím více se radikalizuje konflikt mezi Severní a Jižní Koreou, tím více to žene sever do náruče Číny a jih pod americký vliv…
Korejský poloostrov tvoří výbušné místo, kde se scházejí síly moře a pevniny. Není to příznivá konstelace, ale o to větší výzvou je pro nás, abychom to zvládli. Znovusjednocení je náš hlavní úkol. Jedině pak můžeme najít svou novou identitu a svou sílu. Pokud se nám podaří najít smíření, můžeme jít příkladem dalším. Nevzdáváme se. Nevzdali jsme se nikdy v minulosti ani ve velmi těžkých časech.
Demilitarizovaná zóna, která se nachází na hranicích mezi oběma státy, je dneska porostlá velmi bohatou flórou. Jedná se o nejtragičtější místo celého konfliktu, ale dnes je plné květin. Jednou bude nejkrásnějším parkem divoké přírody na celém poloostrově.
Ve vašich básních je spousta odkazů na přírodu a její motivy. Návštěvníka korejského poloostrova ale překvapí, jak celá země žije, s nadsázkou řečeno, několik metrů nad zemí. Budujete vysoké mrakodrapy, dálnice stojí na vysokých sloupech. Máte pocit, jako by se lidé nechtěli hlásit k té malé, kdysi zničené zemi…
Kdybych si měl vybrat, za své město bych zvolil Prahu. Nejen proto, že je krásná, ale hlavně zůstává městem lidských měřítek. Většinou v ní vidíte pěti- šestipatrové domy. Stavět vyšší nemá žádný smysl, je to šílenství.
V Koreji najdete luxusní obytné domy s padesáti podlažími, v nichž se nedá žít. Mým domovem je Soul, ale to město ve mně probouzí strach, utlačuje člověka. Nedávno jsem četl, že jedna korejská firma staví budovu s několika sty pater v Dubaji, na kterou bude pyšný celý arabský svět. Jsem přesvědčen, že za padesát let budeme podobné monumenty bourat a žít znovu v pěti- šestipatrových domech a bez výtahu.
